Popis: Popis: H:\logo.jpg

O mně

Cesty

Fotoalbum

Novinky

Polní čísla MT

Kontakt

 

  

Účastníci zájezdu 2017

Kudlanka

 praying-mantis-220982_1920.jpg

 

Kudlanko, kudlanko! Je pravda, co se o tobě říká?

Sedíš mi na ruce a musím říct, že trojúhelníkovou hlavu s velkýma očima máš. Přední nohy máš opravdu sepnuté do modlící se pozice. Je teda snadné uhodnout, proč ti dal Linné vědecké druhové jméno religiosa. Nábožná.

Holka, a pěkně silná stehna máš taky. Hele ty máš i velké ostny na spodní straně.

Podle mě jsi elegantní. Jasně brčálová ti moc sluší. Prohlížím si tě už dlouho. Přemýšlím, proč i ty mě okukuješ a zůstáváš se mnou?

Asi si nedovedeš vysvětlit, kde se tady vzala kudlanka s podezřele červenou hlavou.

Určitě si kladeš otázku, odkud jsem přiletěla a proč. Proč?

Odpovím ti. Je ale vůbec pravda, to co říkám všem? To, že Martin mi ukázal cestu ke kaktusům?

Je pravda. Okouzlil mě. Jenže samičky mého druhu partnera po kopulaci nesežerou. Co se mi to snažíš naznačit? Hmmm…v některých případech by se dalo uvažovat, že by toto řešení nebylo nezajímavé.

Mezi vámi holkami se traduje a dodržuje vědecká teorie o konání dobrých skutků. Sežrání samečka je dobrý skutek. Tímto aktem si zlepšujete imunitu, snižujete stres a prodlužujete život.

Samička mého druhu má taky teorii. Být na samečka hodná, kdykoli to je možné. Většinou je to možné vždycky. Je dokázáno, že altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelnějšímu zdraví.

 

david-clode-621789-unsplash.jpg

 

 

Dívám se na tebe, ty na mě. Chápeš to? Já i ty dosahujeme stejného cíle, ale trochu jinou cestou. Give me five! A už necháme stranou sexuální kanibalismus.

Vyprávěči z hmyzího zákulisí by měli podávat statistické údaje. Kudlanka sežere samečka pouze ve fázi hladu.

Kudlanko, moje nábožná, máš čas na mé vyprávění?

Kudlanko, čekám na tvou otázku.

Kdy jsem se dostala ke kaktusům? Sepni nožky a poslouchej.

Bylo mi asi pět. Na statku jsme měli koně. Dovedeš si představit, jak jsem jako malej prcek ve stáji hřebelcovala něco tak velkého jako je tažný kůň?

Měla jsem je kluky ráda, to jo. Moc jsem si ale přála hřebelcovat černé vraníky, které měl pan Trhoň ve své stáji. Trhoň byl majitelem funusových koní, ale to jsem netušila.

To ať tě ani nenapadne někam chodit, zněla odpověď generála babičky. Ach jo. Nevím přesně, kolikrát jsem to slyšela.

Petruno, kde jsi? Už jsi oblečená, musíme už jít.

Funus. Pohřeb. Pro mě, jako malou holku, to byl zvláštní den. Zvláštní v tom smyslu, že pokud někdo v té době zemřel, byla jsem s babičkou a jinýma holkama, teda vrstevnicema babičky, u zemřelého.

Všechno si do detailů nemapatuju, ale to nejdůležitější pro mě bylo čekat a napojit se na duši zemřelého.  Ostatní se starali o tělo zemřelého a tím se zároveň „pojišťovali“, že nebude po smrti škodit živým.

Já jsem věřila, že s ním budu mluvit.

Koho zajímala malá holka trpělivě sedící na dvoře.  Určitě i duše mají svoje pravidla.

Říká se, že když si něco moc přeješ, stane se to. Tak jako si vybíráme kamarády i duše si vybírá toho, komu dovolí poznat něco, co je mimo naše chápání.

To, že si mě vybrala duše mojí babičky právě na svém pohřbu, tak to je už jiný příběh. Jiný pohřeb taky.

Vždycky jsem s babičkou chodila za černým kočárem, který táhli dva černí vraníci se smutečníma chocholkama na hlavách. Za proskleným kočárem a rakví s nebožtíkem.

Kněz se svěcenou vodou před kočárem, já se svěšenou hlavou za kočárem.

Moc jsem ji svěšenou neměla, byla jsem dost zvídavé dítě. Smuteční průvod mířil ke kostelu.

Pohřeb skončil, babička se na mě podívala a řekla: „Sundej ty šaty, musíme jít k Trhoňce, aby ti ušila šaty nové“.

Odporovala jsem, ale musela jsem jít. To je nějaké divné. Za vraty je pohřební kočár s koňmi. Došlo mi to. Trhoň je funebrák, Trhoňová, jeho snacha, švadlena.

Stůj normálně, ať tě můžu změřit. Dávala mi pokyny žena v drdolu a s cigaretou v puse. Měření skončilo, a jelikož se dámy zapovídaly, vyplížila jsem se za koňmi ven.

Srdce mi bušilo radostí. Nikde nikdo, jen já a oni dva. Ty, milovnice koní, nechceš se podívat do skleníku, ozval se silný hlas za mnou. Lekla jsem se.

Asi další Trhoň, pomyslela jsem si. Dobrý den. Ráda. Vidím to jako dneska. Napadlo mě, že tam má zřejmě nějaké kytky. Kytky to byly, ale že vstoupím mezi kaktusy? Nechápala jsem.

Do toho dne jsem si myslela, že největším fanatikem přes kytky je můj táta, který měl velkou sbírku růží. Objela jsem s ním půlku republiky, než se mu podařilo sehnat tmavě červeně kvetoucí Masarykovu růži.

Pan Trhoň byl kost a kůže, prokouřený typ.  To je fakt. Kam dřív s očima. Velký kaktus, malý kaktus, s chlupama i bez. Zelený a modrý. Tolik druhů.

Vesnice žila chovem králíků, to je pravda. Jak je možné, že tak důležitou věc mi zatajili.

A podívej, volal na mě pan Trhoň. Tak tenhle největší brzo pokvete. Můžeš zase přijít. Asi chápete, že tenkrát jsem byla opravdu fascinovaná velikostí. Usmála jsem se a věděla, že návštěva tady nebude tou první a ani poslední.

Kudlanko, tebe to zajímá, vidím ti to na očích. Nějak jsem si tě oblíbila.

Podle mě jsi výjimečné stvoření. Kdybys byla pouhý hmyz, nebyla bys tady se mnou už dvě hodiny. Natahuju ruku směrem k zeleným keřům. Nic. Otáčí se a vrací se po ruce na rameno.

Je to pravda. Kudlanka patří mezi jediný hmyz, který reaguje na člověka a zároveň ho vnímá jako člověka.

Hele, jak chceš. Pojedeš se mnou a s těma třema klukama? Ptáš se kam? Jo, holka. Tam, kam nás kaktusářské srdce povede. Souhlasíš? Vyrážíme.

Nejdřív mi dovol, abych ti představila účastníky zájezdu. I ty se samozřejmě stáváš naším členem.

Začnu Lumčou. Když jsem se narodila, chodil už do kaktusářského kroužku a měl první sbírku kaktusů na okně. Dostala jsem občanku a Lumča právě dostavěl svůj první skleník. Ve svých deseti jsem přikládala do kamen uhlí, které vyrubal na šachtě.

Tenkrát, jedno ráno v zimě, po kruté mrazivé noci, zamrzla okna. Nemohla jsem se dostat na dvůr na kadibudku. Dveře taky zavřené. Co teď? Hovno na lopatku a šup s ním do kamen. Díky kvalitě ostravského uhlí shořelo dokonale.

Nevím, jak bych musela vysvětlovat babičce, kde se ta hnědá šiška vzala v kamnech.

Tajila jsem to pěkně dlouho. Půjčila jsem si knihu Petra Šabacha Hovno hoří.

Po několika řádcích se musím smát. Petr taky experimentoval, a ještě k tomu o tom napsal knihu.

Osobně jsem Lumču poznala na své první cestě za kaktusy do Argentiny. Lumča je nejlepší Lumča na světě. Cena Zlatý Alberto patří jen těm nejlepším. Bez zaváhání byla udělena za celoživotní kaktusaření právě Lumčovi. Ještě bych k tomu chtěla dodat, že má velkou zásluhu na rozvíjení mých kaktusářských zvědavostí.

 

20170930-ZLATY_ALBERTO-21 bbb.jpg

 

Jeho několikrát opakované moudro dopadlo a zapustilo kořínky i v mé mozkovně.

Vždyť víte, že jsem víc esteticky než encyklopedicky orientovaná kaktusová osoba.

Dalším účastníkem je Pavel. Tak přibližně stejná moje věková kategorie. Formátově jsme dost odlišní.

 

01013937.JPG

 

 

Jedno kaktusové odpoledne Pavel začal mluvit o své profesi a vše popisuje i na svém profilu. Píše: „Byl jsem již od svých dvanácti let vášnivým sběratelem kaktusů a jako jedno z mála dětí v osmé třídě jsem přesně věděl, čím bych chtěl být.“

Zajímavé. A čím? Neodpověděl a zamířil k plodům játrofy. Zasmála jsem se. Každý chtěl něčím být. Lidská touha nemá hranice. Každým dnem se stáváme někým a něčím v očích jiných lidí. Je dobré stát nohama na zemi? Je špatné se vznášet v oblacích? Někdy si s námi život zahraje. Občas je to k naštvání. Občas člověk musí poděkovat Bohu, že měl s námi jiné úmysly. Osobně jsem měla ambice krmit odstavená telata. Dělala jsem to jako holka a připadalo mi normální jako teleti dělat společnost telatům. Sušené mléko do kýble. Přesně odměřit množství a přilít teplou vodu bez použití teploměru. Zvolit správnou napáječku a dudlík s přiměřeným otvorem a tvrdostí. Fascinující se bylo dívat do velkých tmavých očí telete s dlouhýma řasama. Podrbat je na čupřině a zůstat s nima v teletníku jen tak.

Jenže díky kulackému profilu naší rodiny to nějak nevyšlo. Systém mi vždycky něco doporučoval studovat. Fajn. Co? Jako že mám jít pracovat do nemocnice, kterou mi vyberete?

Na univerzitu mám zapomenout. Tak jo makat půjdu, ale …vlastně kam? Jediný táta měl pro mé tvrdohlavé rozhodnutí pochopení. Tušil, že v nemocnici, kde mi umřela máma, asi šťastná nebudu. Dodnes nechápu, proč mě nějaký distributor maturantů, chtěl poslat právě do nemocnice do Kosmonos. Byl tam i blázinec přece. Tam bych šla bez zaváhání. Možná se obávali toho, že bych nezapadla do kolektivu personálu a kámošila se s pacienty.

Přiznám se, že bez tlačenky svého otce bych práci v mlékárně v laboratoři nedostala. Generálnímu řediteli dovalil z Chotěbořských strojíren chybějící zpětné klapky do provozu.  Moje pracovní kariéra začala společně s prvními litry mléka, které prošly pasterem. Mimo jiné. Vlastně se splnil sen mému tátovi. Petra nebude dojit krávy. Bude analyzovat mléko a máslo. Jak řekl, tak se stalo. Ale ne na moc dlouho.

Zpátky k Pavlovi. Vypátrala jsem, teda vygooglovala, čím je. Je poskytovatelem služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybářství, lesnictví a myslivost. Poradce, konzultant, grafik?

Aha? Aha! Myslela jsem si, že je poradcem přes veverky. Služba na telefonu majitelům veverek. Stále s někým telefonoval a ptal se ho, co dělá ta tvoje veverka? Poslouchat cizí hovory je neslušné, ale…ale když šlo o veverky, tak mě to moc zajímalo.

Ti chlapi, teto! Řekla by Bláňa, dcera kolegyně. Matika jí moc nešla, ale při slově chlap začala rozjíždět salvy smíchu s kýváním těla do všech světových stran.

Kdo umí, ten umí. Nezastřelí mě, že ne?

 

13. února 2017

A je to tady. Třináctého. Třináctka je prvočíslo, to ví každé malé pískle v ulici.

Ve věku 13 let se z dětí stávají teenageři. A to řekl kdo? A kdo definoval třináctku nešťastným číslem? Netuším.

Číslo 13 je v mnohých zemích považováno za nešťastné, přinášející smůlu. Chorobný strach z třináctky se nazývá triskaidekafobie.

Táta nosil celý život na krku přívěsek se třináctkou. Byl šťastný? Určitě. Sichroval si to podkovou kolem čísla. Takový dvojitý štěstí.

Rok s 13 plnými měsíci namísto 12 značil problémy pro mnichy v souvislosti s kalendářem. "Bylo to považováno za velmi nešťastnou okolnost, zvlášť u mnichů, kteří spravovali kalendář s třinácti měsíci v daném roce, a to narušilo pravidelné uspořádání církevních svátků a festivalů. Proto se třináctka začala považovat za nešťastné číslo."

Aha, tak mniši za to můžou.

Typické století má asi 37 let s 13 plnými měsíci a 63 let s 12 plnými měsíci, typicky každý třetí nebo čtvrtý rok má 13 plných měsíců.

Mám ráda, když je úplněk. Čím víc úplňků, tím větší moje radost. To bude tím, že je nepočítám.

V sikhismu je 13 považováno za šťastné číslo, protože paňdžábsky se řekne tera, což také znamená „Tvůj“.

Předkolumbovské kultury Mezoameriky považovaly číslo 13 za posvátné. Rozlišovali třináct vrstev nebe.

Jejda. Do dneška jsem považovala za totální vzrůšo být v sedmém nebi. To by mě fakt nenapadlo, že jsem byla teprve v polovině.

Konec mudrování o třináctce, vždyť jsme teprve na začátku naší cesty na úvalském nádraží.

Tak se třináctko, ukaž. Z Masaryčky se přesouváme po svých na Florenc. I když tašky mají pevná kolečka, dlažební kostky jim dávají pěkně zabrat. Martin tašku přenáší, ale já věřím sportovní značce Blizzard a jejím výrobkům.  Z Florence pokračujeme RegioJetem do Brna. Jede s námi také Pavel. Zarezervoval si sedadlo přímo před námi.

A pak že třináctka nosí smůlu. Buď je to kaktusářská intuice, nebo prostě chtěl být blízko toalet jako Martin.

Cesta rychle ubíhá. Dostáváme kafe a noviny. Na servis tohoto typu se Martin těší několik dnů dopředu. Říká, že je to jeden z důvodů, proč upřednostňuje autobus před vlakem. 

V Brně nabíráme Lumču. A kdopak to s ním přijel? Jarda Prochajda. Kluky po dlouhé době zase ráda vidím. Hop na ně a dlouhé kaktusové objetí. Během cesty do Vídně se dívám na dokumentární filmy. Film o holce, která se vydala do Indie za cvičitelem jógy, jsem zastavila hned po deseti minutách. Proč? Jak někdo může cestovat do Indie a čekat luxusní domy a hlavně přepychové centrum s jogíny. Druhý dokument byl moc zajímavý. Kluk si s kámošema splnil dětský sen. Jako kluk viděl foto v ábíčku. Vodopády na Stolové hoře v Brazílii. Je neuvěřitelné procházet s ním pralesem. Fascinující. Jen film, ale pouze on sám si bude pamatovat skvělý pocit, když po několika dnech stane na vrcholu totálně vyčerpaný.

Drží v ruce ABC. Pohled na papír a pohled na realitu. Je plný emocí.

Zajímavé. Taky jsem četla ábíčko, ale nikdy mě nenapadlo splnit si cestovatelský sen. Spíš mě fascinovaly informace o vesmíru a nějaké nevysvětlitelné záhady.

Jasné je, že jsem mnohokrát pochybovala, že je něco vůbec možné. Hodně lidí psalo o tom, že vidělo auru kolem člověka. Je pravda, že jsem viděla i ilustrace, ale…

Po mnoha letech jsem na obrázky a na články zapomněla. Jednoho dne jsem se musela zúčastnit konference o rámcových vzdělávacích plánech.

Jenže nuda. Věděla jsem po mnoha svých zkušenostech, že bych měla problémy se svým znuděným ksichtem, tak jsem se plánovitě usmívala. Přemýšlela jsem si o tom, jak si po konferenci sednu na kolo a pojedu se projet. Přetvařování mi nikdy moc nešlo, ale byla jsem ráda, že jsem se nevypařila ze sálu a vydržela do vzácného okamžiku.

Zírám na blábolící prezentující ženu a musím se štípnout. Kolem ní začal zesilovat jemně oranžový a tmavě fialový opar čehosi. No jo, to je ta aura.

Tak takhle to vypadá. Děkuju. Podařilo se mi vstoupit do země záhad. Záhadou je, že nevím, jak se mi to podařilo. Za to jsem vděčná. Bylo mi to dovoleno.

Smutná nejsem. Chtěla bych se dozvědět víc, ale zase to ale. Konec povídání, jsem na letišti. Usadíme se v Mekáči, protože je to dobré místo, kde přečkat několik hodin čekání na odlet.

Kluci, letenky už čekají. Elektronické. Můžeme si vybrat sedadla.

Zajímavé je, že při pohledu z letadla je možné vidět, jak servisáci postřikujou křídla letadla nějakým Fridexem. Žhaví už motory. Za chvilku odlétáme do Švýcarska a pak přestup do Sao Paula. Stewardka se pěkně usmívá. Vidíme dobře na piloty, jelikož dveře do kokpitu jsou otevřené. Have you ever been there? Ptá se Silvia Martina. Překládám Martinovi a zároveň za něho odpovídám, že ne. Jako kdyby nebyl svépravnej.

Ten to ale s holkama umí i bez jazykové výbavy. Rukou mu dává znamení, že může do kabiny vstoupit. Přes Martinovo rameno nahlížím do kabiny taky. To je světýlek. Zmenšená obloha plná hvězd.

Děkujeme za pozvání a přesouváme se dál k sedadlům. Zabereme místa na čtyřce, já s Lumčou uprostřed. Rozjíždíme se, pilot se představuje a přeje nám hezký let. Tak kapitáne Olivere, můžeš s námi vzlétnout. Letíme na noc. Při večeři si kluci pošmákli na hovězím s bramborovou kaší, já měla kuskus se zeleninou. Jejda. Kousla jsem si do pidi papričky. Pálí.

Musím říct, že jsem spala docela dlouho. Do přistání zbývá několik hodin. Pouštím si film Bridget Jones. Proč? Ze sentimentu. Je to už několik let, když jsem v kině v Londýně střihala a vkládala reklamy k jejímu prvnímu dílu.

Nikdy bych nevěřila, že se takové komedii po těch letech zase upřímně zasměju. Tak Bridget, ty jsi porodila a my přistáli v Sao Paulu. Poslední přestup do Santa Cruz. V letadle se na mě obrací prošedivělý muž s prosbou o půjčení propisky na vyplnění papírů ke vstupu do Bolívie. Představíme se. Těší mě, André. Pokaždé se pouštím do konverzace a hodně naslouchám. Jeho rodiče jsou z Maďarska a za komančů emigrovali do Brazílie. Byl ses podívat někdy na rodnou hroudu? Ne. Je mi už 62 a stále nosím v srdci nespravedlivost komunismu, svěřil se.

Chudák. Takový ismy v srdci. Kdyby miloval kaktusy, tak nemá pro tento režim v srdci místo.

Na letišti konečně nainstalovali počítače a kamery na biometrické pasy. To je novina. Dostáváme povolení jen na 30 dnů. To nám přeci nevadí. Říkáme si, že jedeme do Peru a při návratu nám povolení platí dál. Kontrola zavazadel je důkladná. Na tašku, kterou jsem měla zabalenou v igelitu, policajt použil nožík a fik. Chudák taška. Připadala si jako na operačním sále. Ten ji už těžko zašije. Aha. Jako že mám si otevřít zámeček? Prosím vás, nemám brýle, ale číslo si pamatuju. Nemůžete mi ho nacvakat? Trapas? Není to křupan, pomůže. 1357, stavba Karlova mostu, cvak.

Mladej, veselej sympaťák. Taky zvědavej?

Takhle ukecený policajt? Mluví se mnou z důvodu testování mého hlasu? Jsem statečná a klidně tašku otvírám. Hlavně tu část s oblečením. Hlas je stabilní. A tu druhou část chcete taky vidět? Mávnul rukou. Nevím, co bych přesně řekla, kdyby našel salámové doupě. Jo. Jsem volná.

Pavel takové štěstí neměl. Na stůl policajtům vyrovnal své paštiky. Bylo jich docela dost.

To je vtipný, zablokovaly se dveře u výstupu od příletové haly. Našinec by čekal jiný způsob opravy, ale vrazili si tam šroubovák a klíč, dveře podivně zaskřípaly a pomalu se začaly otevírat. To je překvápko. Rentacar má pobočku na letišti. Přivítáme se s řidičem, který nás odváží do firmy, kde se po roce setkáváme s majitelem a jeho asistentkou. Zkontrolujeme auto, zapíšeme si adresu jejich pobočky v La Paz, kde dostaneme povolení do Peru. Vamos. Projíždíme krajinou zeleně. Nejsem tady rok a zírám. Pastviny a stáda bílých krav. Blíží se večer. Nastává rutina. Najít místo na spaní a postavit stany. Jenže kam? Odbočka na písčitou cestu? Dobrý. Pro nás jo, pro koně ne. Jejich ihihihííííí nebylo moc veselé. Dva zelené stany možná připomínaly keře, ale vůně kolem nich se linoucí, bohužel ne. Přiklusali ke stanům, odfrkli si a prudkou otočkou zmizeli. Vzpomínám si, jak jsme se jednou chtěli schovat za keře. Za hodinku přiběhly krávy a bučely. Jako žena to s nima vyřídím. Bučím na ni, ona na mě. Co tu chceš? A co tu chceš ty? Já jdu spát. To je naše kraví stezka. Dialog pokračoval. Tak si ji obejdi. Neobejdu. Ty blbá krávo, tak si tu zůstaň. Divně se spí celou noc za bučícího koncertu.

 

15. února

Vystrčím hlavu ze stanu a zadívám se vzhůru k obloze, kde si poletuje motýl. Petro, přemlouvá mě, vylez ven a napumpuj si křídla jako já. Tak jo. Papoušci jsou vzhůru taky a na rozdíl od motýla se pěkně rozkřičeli. Jakou asi mají barvu? Proti světlu vidím jen jejich siluety, budu hádat. Třeba zelenou? Sluníčko začíná víc svítit, musím přimhouřit oči a pozorování papouchů ukončit bez odhalení barvy peří.

Kolik máme na tachometru? Počáteční stav je 43 860.

Quebrada Urungaiti. Děti jdou do školy. Nevypadá to, že by nějak spěchaly. V Rio Parapeti je hodně vody. Plné jsou i kanály podél cesty. Projíždíme městečkem Kamari. Kocháme se stejně, tak jako minule. Všichni se shodujeme na tom, že jak jsme si zapamatovali krajinu před rokem, letos neplatí.  Otevřeli novou ordinaci a módní salón. Kde jsou všichni? V cihelně a nikdo se neopírá o lopatu. Lumír naviguje. Musíme jet na Villa Monte. Stahuju  okýnko a čerstvý vzduch rychle prolétne autem. Vím, že Lumča nemá rád venkovní větry, tak ho zase povytáhnu trochu nazpátek. Na kopcích kvetou cereusy.

Ujeli jsme teprve 150 kiláčků a krajina se zřetelně mění. Pískovcové skály si vystavěly město. Většinou travní porost zasahuje až k silnici, ale dnes je tráva vysekaná. To jsou věci. Pošimrá mě lehká vůně žlutých květů akácií a bílých podstatně větších květů lahvovníků. Flora a fauna. Bílá volavka startuje a míří si to směrem ke kroužícím černým kondorům havraním.  Už to mám, chtěla se z výšky podívat na prasata rochnící se ve vodě mezi sloupy elektrického vedení. Tady lanýže nenajdou. Jakou máme spotřebu? Je čas zastavit a přečerpat z jedné nádrže do druhé. Jsme právě v Quebrada Tiguipa. Projíždíme městečkem Caigua. Chtěla bych zastavit a přivonět si k bílým růžím. A co avokádo? Musíme dojet na trh do Villa Montes. Chuť na avokádo zvítězila. Kupujeme zeleninu na polívku. Kdepak je Martin? Zastavil se u malého prcka, který se snaží schovat za klec s papouškama. Neumí mluvit, ale směje se, hlavně když si k němu přidřepnul Martin. Od jeho mamky jsem se dozvěděla, že se jmenuje Andrés. 

 

SAM_3245.JPG

 

 

Dnešní směr na Tarija. Na rozdíl od loňska, je cesta průjezdná. Vede kolem pstruhové řeky, řekla bych, teda víc bahnité řeky. Cedule zakazuje lov ryb, ale těžko říct, o jakého pstruha jde.

Hele strom. A co jako? Zastávka na svačinu. Ke chlebu přikusuju salám a po skále šplhám na průzkum. Co tam lezeš, volá za mnou Martin. Jsou tam fuchsie. To nejsou fuchsie, tvrdí Martin. To jsou fuchsie, mrká na mě Pavel. Kdo jde se mnou? Nikdo. Tak lezu sama. Přímo k nim se přesvědčit. Dobře, že jsem tady. Trochu zmatená, ale šťastná. Pidi objekt přeletující ze strany na stranu je kolibřík. Klucíííí, takhle malého ptáka jsem ještě neviděla, ale jsem asi nejšťastnější ženou široko daleko. Martin zahlédl jezírko.

Popojedem. A mohli bychom se v jezírku vykoupat. Lumča jde na průzkum. Kluci, zdání klame. Tam nelezte, rozežere vám to ptáka. Mojeho ptáka nikdo neřeší. Blbouni, všichni tři se vsázejí, zda to napíšu do deníku, nebo ne. Znám se dobře, a pokud mám šanci psát o ptácích, píšu ráda. Ráda i fotím, ale malej pták je neposednej a rychle uletí. Na většího, létajícího v oblacích, potřebuješ teleobjektiv. Kdyby nějakej chtěl přistát blízko mě, asi se leknu. Je to dost nepravděpodobné.

 

 

Lumíre, sleduj skály kolem, budou tady gymna. Lumčo, na co myslíš? Zastavte, vidím G. pflanzii. Mělo by mít lesklou epidermis, ale kvůli projíždějícím autům prachem je jako napudrované. Kluci si jdou na semena. V kopcích se dá vidět hodně aronovitých rostlin a kvetoucích lahvovníků. Pokračuju sama cestou do kopce a doufám, že mě cestou naberou. I durman tady roste.

Nabrali mě a po několika kilometrech dojíždíme k silničnímu zátarasu. Auta přijíždějí v protisměru, tak logicky uvažujeme, že po nějaké době pustí i nás. Nedá mi to, jelikož čekáme docela dlouho, a jdu se zeptat do budky, kde v domku hlídač svačí, místo toho, aby zvedl závoru. Pustím vás, ale až v šest. Hmmm, hustý, teď jsou tři. Dejme auto někam do stínu. Musíme počkat, je to jediná cesta, objížďka tímto směrem nevede. Pauza na to, jak usušit stan. Rozdělám oheň, slyším Martina. Pavel udělá polévku. Lumír dává přednost kaktusům. Přidávám se k Pavlovi. Vyndám hrnec, který jsme koupili na trhu. První jeho zkouška. Neuděláme nejdřív kafe? Dobrý nápad. Hahaha, jsem hrrrr. V hlavě mám program polévka, mrsknu bujón do vody. Martin se na mě nechápavě dívá a rychle zareaguje vylovením kostky z vody. Voda je zachráněna. Tak Pavle, co tam dáme? Mrkev, cibuli, jednu gulášovku a druhou gulášovku s nudlemi a sušené bylinky. Polévka se vaří, Martin odchází za Lumčou a kaktusama. Horko by se dalo krájet, kolik ho tady je. S Pavlem se smějeme tomu, že nám musí být fakt zima, když si tady topíme.

Martina zahlédnu v dálce. Co to přináší? Chorisia speciosa. Už se musím smát tradiční žádosti o ruku. Je to pokaždé úsměvné a moc milé. No, která může říct, že ji manžel žádá o ruku několikrát během cesty na jižní polokouli. Žádná. Správně.

   

Uzávěrka komunikace při cestě na Tarija z Entre Rios (9).JPG Uzávěrka komunikace při cestě na Tarija z Entre Rios (1).JPG

 

Kluci, pojďte, dáme předsvatební večeři. Začínám, jako správná čarodějnice, pobíhat kolem ohně a zaříkávat. To by nebyl Lumča, aby se ke mně nepřidal. Polévka je vynikající, hodně se nám povedla.

 

Uzávěrka komunikace při cestě na Tarija z Entre Rios (4).JPG

 

Blíží se šestá, všechno uklidit a uhasit oheň. Nasedat. Měli jsme si vzít pořadové číslo, protože před provazovou závorou je pěkná řada aut. Martin na nic nečekal a všem vytřel zrak. Vyrazil jako první přes spuštěný druhý provaz na boční cestě. Co mě to šimrá na ruce? Kudlanka nábožná. Zřejmě ji Martin přinesl s květy Chorisie. Ta je nádherná. Ty jsi nádherná.

 

Uzávěrka komunikace při cestě na Tarija z Entre Rios (12).JPG

 

Tak. Od tohoto okamžiku nás je v autě pět. Mám kámošku. Je jenom moje. Vybrala si mě. Bez ní se ani nehnu. Všechno jí řeknu, protože mi rozumí. Mluvím o ní jako o neuvěřitelné bytosti. Pojedu s ní až na konec světa. Deklinace ve všech pádech, jo, a je to.

 

Projíždíme San Lorenzo. Tak tady jsme v loni spali v penzionu. Vloni bylo vloni. Když člen výpravy má pocit, že chce začít výpravu přespáním na šíleně vyboulené skákací posteli, proč ne. Letos se všichni těšíme na první noc ve stanu. Moudré rozhodnutí. Letos bych měla výmluvu, že by mi kudlanku neubytovali.

Před Tarija zdravíme policejní kontrolu. Hodně se ochladilo. Nabereme benzín a po poradě se rozhodneme přesunout na rovinku před Paicho.

To je vtipný, přesun je jak podle loňského kopíráku. Noční přesun přes serpentiny po rozestavěné silnici. Světelné šipky ukazují směr. Projíždějící auta víří prach a psům vůbec nevadí přebíhat z jedné strany na druhou v touze ukořistit něco do tlamy. Pro větší zábavu se řítí dlouhé kamiony v protisměru, kterým je lepší uhnout na samý okraj cesty. Několikahodinová cesta končí za odbočkou na Paicho.

Brr. To je kosa. Rychle musím na sebe něco hodit a pomoct Martinovi postavit stan. Pobíháme tady jako dvě světlušky. Jeden baterku, druhý čelovku. V zápalu boje si občas posvítíme do očí.

Kudlanka se uvelebila na strop blízko zrcátka. Proč zrovna sem? Odlíčit se? To asi ne. Spíš se na sebe podívat a zeptat se. Jsem to já, ta kudlanka, která se nechala odvézt s kaktusářskými blázny pryč z krásné zeleně někam do neznáma? Jak to říkaj? Věrná jako kudlanka?

Už jsem ve stanu a na rozdíl od kluků, kteří si navlékají teplé oblečení, já všechno svlékám a skládám pod karimatku. To je noční mandl.

 

16. února

To je vtipné, chachacha. Poslouchám kluky stěžovat si na zimu během noci. Martin si obtáčel triko kolem nohou, protože neměl ponožky. Spal v bundě, spodkách a teplácích.

Fakt mi nevěří, že se dá spát jen v gaťkách. Slovo gaťky není z mé hlavy, ale od Ivy Pazderkové. Určitě je to legračnější než spoďáry.

Zapínám si pás a hups. Kudlanka mi skočila na hlavu. Přelézá po obličeji. Není to nepříjemné, ale lechtá to. Začínám se smát a prosím ji, zda by se nemohla posunout na ruku.

Je legrační, jak na mě otáčí hlavu a pozorně poslouchá, co říkám. Normálně si přeskočila na ruku. Trochu ruku zvednu směrem k oknu, protože cesta mezi kopci je projížďka botanickou zahradou. Lumír bere tužku a papír, jelikož je třeba si zapsat vegetaci. Trichocereus troli, Isorentia, celsianus, parodie a bromelie. Za Paicho se přesouváme korytem řeky.

 

Díky vodou podemletým stromům se podíváme do galerie dřevěných soch. Nejen to. Lokalitu  s W.amerhauseri pojmenovávám Pecková. 

 

W.amerhauserii MT 17-695, Paich centro 7 km JiĹľnÄ› (28).JPG

 

Jakoby se z nebeské brány vysypaly pytle kamenných pecek. Některé z nich se rozprskly při pádu na zem, jiné se zachránily zabořením do písku. Jo, kdyby tady byl Jirka geolog, vysvětlil by mi vývojovou fázi ze života šutrů.

 

 

  

 

Martin našel trilobita. Prosím, jen si ho vyfotím a vrátím ho Lumčovi do kapsy. Chce si ho taky nafotit. Další lokalita je lokalitou játrof a armát.

 

Pavel mi vysvětluje, jak pukají plody játrofy. Mezitím Martin kamzíkuje po kopci přímo vzhůru k armátům. Na kopec vede i stezka křížem krážem po svahu, ale znám Martina natolik, že stezku pro mě a pro kozy nepovažuje za dost adrenalinovou.

 Za dalšími armáty se vydáme přímo za Paicho. Tady jsme už byli i vloni. Je pravda, že kytky mají hodně plodů a jsou i hodně otrněné. Na druhém hřbetu kopce jsou i tmavší. Jen jedna kytka kvete. Chci se dostat, jako spolehlivá sběračka k plodu, ale nezmarka se brání. Pěkně jsem se píchla. Kapka krve, čarodějnické krve, ve výšce 2 629 metrů. Tak jak jsem na tom? Gymnoerytrocyty v normálu. A eozinofily opět světélkujou. Tím se potvrzuje diagnóza, kudlankosymbióza. Kudlanko, musím ti říct, že jsme druhově příbuzní, ale tomu nikdo nebude věřit. Vracíme se přes Paicho a už se těšíme, až se vyčvachtáme v řece. To je systém tři v jednom. Myčka, pračka a sušička. Kluci perou semena. Vzala jsem si petku a nabrala jsem do ní vodu z řeky, abych smyla prach z auta. Vyfešákovat Patrola. Kluci se na mě dívají s nepochopením. Stejně se zapráší. Ať. Ale teď je krásnej. Starejte se o semena, mohly by se přesušit. V El Puente koupíme chleba a banány. Jasně i pivko. Jo a Pavel teplejší deku na spaní. Chceme jet na Tupiza, ale nechápeme kudy. Za mostem je nová cesta. Podívej, ukazatel na Imora. Poznávám hřbitov, kostel a i strom, kde jsem vloni utrhla limetku. Vesnička je mnohem živější. Tolik lidí. Tak teď si myslím, že třeba se všichni před námi schovali a letos se přišli podívat, co jsme zač. Hlavně nenápadně.

Míjíme i loňské nocoviště. Hele, nezůstaneme tady na noc, když už to tady známe? Tak jo.

  

17. února

Zdá se mi to? Jsem ve školce, nebo v senilní skupině? Chlapci zvesela diskutujou o tom, jak se jim povedl udělat bobík. No jo, šikulkové, pochválím je, aby den začali s dvojitým dobrým pocitem. Co si říkala kudlanko? Sežrat je a hned? To nemůžu, co bych si tu bez nich počala.

Jen doufám, že zůstaneme u teorie. Martin rozdělá oheň. Lumír pokulhává. Namažu mu koleno artozanem. Ready? Jedem. První dnešní lokalita je ve výšce 3572 metrů. Návštěva u W. neumanniana dagmarae.

 

 

  Petro, hledej plody. To se jim řekne, když tu žádný nejsou. Dneska mě nikdo ještě nepochválil, protože nebylo za co. Vyhecuju se k výkonu. Mám jeden plod s jedním semínkem. Jsem moc šťastná. Sama sebe hodnotím v superlativech. Jako že fakt dobrý. Miluju lokalitu, kde je hodně malých kytek rostoucích mezi deskami břidlice a kolem dokola se skalničkami.

 

 

 Už jsme ve výšce 4000 a od Pavla dostávám informaci, že trichocereusy jsou trichocereusy poco. Poznám tak azorelu compactu a lupinus. Hledáme další lokalitu s wengarckou.

 

01013345.JPG

 

Lumír má novou strategii. To musíme zahnout čtyřikrát a už tam budem. Zastavíme a kocháme se lobívkama. Krásný a silný holky. Před Mal Paso je nádherná otevřená lokalita s Mediolobívií pygmea.

 

 Nejsme tady sami. Kde ses tady vzal? Ty černé psisko. Chleba ti bude stačit? Dobrej, co?

 

Kytky nekvetou, škoda. Plodů mají hodně. Procházím lokalitou sem a tam a místo kvetoucí mediolobívie najdu neowerdermanianu. Sluníčko pěkně svítí. To je švanda fotit kluky. Jsou vyrovnaný vedle sebe směrem k slunci. Nemůžu mluvit o slunečnicích, které se otáčí za sluncem. Vybavím si na louce pasoucí se stádo dobytka. Prostě ohnou se a seberou plody a postupně se přemisťujou dál a dál. 

Zastávka na koupi chleba a banánů. Další směr na San Vincenzo. Zmerčila jsem červené zerodované skály, podobné těm v Talampaya. Kluci, musím fotit.

 

Řidič mi zastaví tak trochu uprostřed cesty. Poslední auto projelo tímto směrem už hodně dávno. Mýlím se, jedno auto přijíždí. Dědulka? Nevím, kdo se v tom má vyznat. Kolik mu je? Je to cvrček a ještě k tomu bez zubů. Co tady stojíte a proč neuhnete, nadává a nadává. Pobaveně se směju. Petro, tady nejsi v Praze, mně mírným nakopnutím nohy, naznačí Martin. Dodávám Martinovi kuráž, když se mu omlouvá, že jsme turisti. Turista, neturista, prostě uhněte. Neboj, Martine, nepokouše tě, nemá zuby. O Bolívijcích jen v dobrém, ale v tomto případě i výjimka se najde. Takhle naštvaného Bolívijce jsme ještě nepotkali. No tož. Skály máte pěkně červené, takové jordánské. Vyjedeme po serpentinách na náhorní planinu. Wengárcky jsme nenašli, jenom minilobívie. Potom něco vysokého a docela velkého, co jsem nemohla identifikovat. A co na to Lumír. Je to moc malé a to se poznat nedá. Kráva je taky proti slonovi docela malá? Je to malé, a co to je? Ne. Je to docela velké, co to je? Nebo je to malé, je to velké a nevidím to. Co to je? Kaktus. Nevidím to, protože je noc. Vypadneme na noc dál od hlavní silnice. Dobré místo na rozdělání ohně. Dneska napoprvé hrnec s vodou sklouznul po kameni a uhasil totálně všechny plameny. Ještě jednou. Hoří.

 

18. února

Celou noc bylo krásné teplo. Možná od rozpálených kamenů. Zvláštní představa udržovat v noci oheň. Zbláznila ses. Nemám problém rozdělat po ránu nový. Vím. Jen mě to tak napadlo. Ranní káva, to je tradice. Lumírův Dadáček a prášky proti smrti. Pavlovi nefunguje mobil. Vidím, jak je moc smutný, nemůže řídit firmu. Dej mi ho, podívám se na to. To je teda model. Sundám bakelitový kryt a nějak očistím bakelitové kontakty. Začíná se nabíjet, tak uvidíme. Pavel má radost z mobilu, já z toho, že se probudil, Martin má radost fíkovou. Koupil si oblíbené ovoce a požitkářsky si vychutnává každé kousnutí do měkké šťavnaté masy. Málem mu zaskočilo, když si připomněl výrok Pavla o ženách. Člověče, ty moje ženský jsou všechny stejný, akorát mají jiná jména. Chichichi. Rozumím tomu. Všem z taktických důvodů říká ty moje Veverko. Tuším, že o veverkách ještě uslyšíme. Lokalita Qujoingenio se představuje jako tří druhová. Feroxsky, parodie a celsianus. Vloni jsme do Potosí přijížděli z opačné strany a tím pádem jsme nemohli vidět mraveniště hemžících se Bolívijců na Cerro Rico. Louhovací nádrže jsou obrovské. Ve vzduchu je cítit nějaká chemikálie. Jedno místo a ekologický kontrast na protějším svahu. Neuvěřitelná podívaná. Moderní skleníky a zelenina. Otázka je, co zelenina přijímá ze vzduchu a co z půdy.

 

 

 

Pokračujeme na Betanzos. Vesnice žije výstavbou nových domů. Milujou tady barvy. Omítka žlutá, oranžová, zase oranžová a další taky oranžová. Je hezké vidět, jak rodina stojí před domem a plánuje, co kde bude. Další vesnička, Esquiri. Serpentiny a mraky. To je dobrý, není vidět dolů. Co nám přírodo ukážeš tady? Hmmm. Lobívia okupanta a Comulopuntia  rossiana. Cestou do Dona se vyhýbáme autobusu. Řidiče se ptáme na cestu.

 

 

V autobusu sedí několik cestujících, ale slyšet jsou převážně ženy. Překřikujou se navzájem a radí řidiči, jak nám má popsat cestu v horách. Je hezké se od nich dozvědět, že propojka přes hory vypadá jako propojka, ale nikam nevede. Sjedeme do údolí přes úzký prkenný most. Prkna cvakají pod koly aut. No co. Když to přejel autobus, musíme přejet taky. Je to hezká vesnice. Isquiri. Přeložila bych to jako „zdání klame“. Stává se, že někam dorazíme, mudrujeme a pak se zase vracíme nazpátek. Stačí vyjet na kopec a z ptačí perspektivy je nám hned jasné, kudy jet.

 

 

Těch profíků je mezi námi hodně. Nastartuju babičku Nokiu, kde vidím souřadnice. Proč to  dělám? No protože Lumča nás všechny dušoval, že má Gpsku lokality. Lumčo, jaké hodnoty má mít ta lokalita? Lumča nereaguje. Lumčo? Gpsku! Nemám. Všechny nás rozesmál. To se mu zas něco povedlo. Vracíme se kolem Potosí. V Betanzos se zastavím pro chleba.

 

 

 

Kde budeme dneska nocovat? Máme dobrý nápad. Co se vrátit tam, kde jsme byli už vloni? V balneáriu Inca del Ojo? Už se těším na teplou vodu. Už jsme tady. Ale moment. Cesta je zatarasená kameny v několika řadách. Martine, jdeme se podívat a zjistit, proč nás nechtějí pustit na naše místo snů. Nikde ani noha. Hele vidím kluka, který pomalu přichází k nám. Vzpomínám s ním na krásné loňské časy. Co bylo, bylo. Prý, je to moc nebezpečné. Proč? Rozuměl, ale neodpověděl. Prosím tě, kde můžeme stanovat? Měsíc vyšel, za chvíli bude tma jako v oku Inky. Ukazuje na místo vzdálené asi padesát metrů. Děkuju. Přesouváme se dál. To jsme nevěděli, že opodál je několik pilet. Za jednou z nich se vznáší pára. Akce, průzkum. Malé jezírko ukryté za travou. Voda do něho vtéká. Voda? Pekelná. Smrdí po síře a je pěkně horká. Špičku prstu se dá ponořit jen na sekundu, jak je horká. Dobrý na zabíječku a opařit v ní pašíka. Pašíka nemáme, mohli bychom vejce uvařit. No jo, kluci zmizeli, zřejmě nemají náladu na vtipy. Postavíme stany a divíme se, kde jsou obyvatelé dvou stanů, s kterými si pohrává docela silný vítr. Už je vidím. Jsou dva. Francouz Adam a Argentinec Julien. Pavel si s nimi sedne na lavičku a konverzace nebere konce. Lumča skákne pro slivovici. Dozvídáme se o tragédii na velkém jezírku. Jezírko zavřeli, jelikož začalo bublat a soptit. To mi nejde do hlavy. Kluci pokračujou s vysvětlením. Mnohokrát se stalo, že našli mrtvého člověka na hladině. Mysleli si, že se utopil, protože neuměl dobře plavat. Případů přibývalo a utopili se i dobří plavci. Jezero je na vulkanickém aktivním švu. Znamená to tedy, že pramen horké vody se prodral k hladině a při svém návratu vcucnul všechno, co mu stálo v cestě? Jaká to může být síla? Nakonec nebožtíka nechal vyplavat. Nechce se mi věřit, že počet obětí byl kolem stovky. Uvědomuju si, že vloni Martin byl takový průzkumník a plaval si osahat provazy v jezírku, které byly natažené přes jezírko na několika místech. Možná signál, aby tam nikdo neplaval. Pokud budeš vtahován ke dnu, drž se. Tak to je blbost. V noci začalo pršet. Psi se schovali pod auto až na jednoho. Zjistil, že se může dostat mezi plachty stanu a ještě se na mě přes plachtu namáčknout. Šťouchám lehce do něj a nic. Hele psisko, žádám tě, nefuň mi tady. Mluvíš na mě? Vzbudil se Martin. Mám tady psa. Tak ho vyžeň. To se mu řekne. Psa možná jo, ale nejtvrdohlavějšího psa? Z jedné strany chrupe Martin, z druhé pes. Realita je, že navlhlý pes smrdí trochu víc, než suchý toulavý pes.

 

19. února

 Je pěkně deštivo. Ráno v balneáriu Tarapaya. Pod stanem se na fólii vytvořila malá laguna. Co bychom chtěli od stanu dědečka. Měli bychom mu poděkovat. Zažil s náma dost nocí a vždycky na něj bylo spolehnutí. Holt impregnace to má za sebou. Vidím to na dnešní velké sušení. Petro, pojď se podívat. To je bomba. Pileta se zaplnila vodou až po okraj. Prší krásně. Martin si povzdechnul, že nemůže najít voděodolnou bundu. Jeho kachní instinkt se vyčachtat je silnější, než hledání něčeho, co mu přikryje jeho peří. To je vynalézavost. Kolem křídel ručník, nad hlavou deštník. Můžu se zas smíchy rozklepat. Nepopsatelné kreace. No na mě je asi taky pohled. Vyrážím taky s ručníkem. Jak to jen vymyslet? Normálně sestupuju do vody a ručník posouvám směrem vzhůru. Turbanová etuda dokončena. Plavu a snažím si nesklepat ozdobu z hlavy. To je koooosa. Opačným postupem si přesouvám ručník z hlavy na startovací pozici a mažu do stanu. Déšť není intenzivní, ale raději skládám stan s oblečenou pláštěnkou. Do balneária přijíždí rodina místních v čele s vedoucí pradlenou a vytahuje koše plné prádla. To je koloběh stěhování. My zabalili a odjíždíme. Psisko moje, můj hlídači. Měj se hezky a tady máš něco na zub. Rozumím. Chtěl sis mě ochočit jako v Malém princi? Jedna noc a mizím. Je to smutné. Snaží se pelášit za autem. Poslední naděje? Nic. Odjíždím, a to na furt. Došlo mu to. V Rio Pilcomayo je hodně vody. Deštivá Bolívie. Dakar si užil louže a bahno v lednu, my v únoru ještě jednou. Objíždíme vulkán, pod kterým jsme spali. Mlha pokrývá kopce. Na moment ustoupila. Aha, chce nám ukázat, co dovede chladné počasí. Zasněžit vrcholky hor. Ve 4 000 se staví nové domy. Sama nevím, co bych si vybrala. Dům v horách, nebo dům na rovině blízko města? To první je správně. Je to, ale kdyby. Miluju altiplán a pasoucí se alpaky. Seděla bych na kopci a hodiny a hodiny čučela do krajiny. Meditace. Možná by mi z toho hráblo za nějakou dobu. Vjíždíme do vesnice, kde vloni zabíjeli lamy. Hele Martine, tamhle sedí kluk, který kuchal lamy. Člověk si myslí, že Bolívijec je jeden jako druhý. Ale kdepak, na obličeje mám pamatováka. I na ty drsné, vysokohorské. Jeden den plný zážitků. Loňský den. Letošní je klidný, nic se neděje. Kam se lidi vytratili? Opuštěné kameny na tržišti mi připomínají Bolívijky. Jsou to jejich stoličky. Sednou si, přehodí sukni a připravují oběd. Co dělají teď?

 

 

Pozorujou nás, jak odjíždíme a plánujeme zastávku na kytky. Klukům se nechce. Lumčovi se špatně dýchá, Pavlovi kloužou boty.  Kluci, jupííí, bude koulovačka. Pod keři je sníh. Sníh? Malé kousky ledu. 

Mně udělal radost sníh. Místní kluci žebrají na Peaje. Martine, udělej jim taky radost a dej jim boliviány, které nám výběrčí mýtného vrátila. Potěší? Jen na chvíli. Momenty, kdy přemýšlím…moudrá Horákyně čeká a čeká. No jo. Odjedu a budu vzpomínat.

Do hlavy se mi začne vkrádat kaktusová lokalita. Nejsou tady, ale co kdyby? Přeskakuju z kamene na azorelu a z azorely na kámen. Do kopce a z kopce dolů. Bolí je to?

 

 

Krajina se moc nemění. V rozlitém korytu řeky cedí vodu svými zobáky plameňáci. Pro tuto příležitost si oblékli světle růžové fraky. Za Challapata, směrem na Santuaro, vyšlo sluníčko, můžem sušit stany.

 

 

 

Výška 3725. Fouká vítr. Hledat mediolobívie nejdu, hlídám stany. Zafixovala jsem je šutry, ale vítr je potvora. Najde si skulinu mezi kameny a pěkně se mi směje. Uhlídáš? Živle jeden! Nedovolí mi ani na sekundu se podívat jinam. Nějaké stíny se blíží z levé strany. Kluci jsou zpět. Vracíme se k autu a déšť taky. Směr Oruro. Je neděle a u cesty u křížků posedává skupinka Bolívijců. Je hezké navštěvovat místa zemřelých. V Oruro se doprava směrem k centru zahušťuje. Bude lepší zaparkovat ve vedlejší ulici. Borci řidiči za náma troubí nervozitou. Vyskakuju z auta a dávám jim znamení. Kluci, klídek, zaparkujeme a zmizíme. Pocit přilepit se k autu přede mnou na jeho zadek je silný. Nemám strach. Řidiči jsou vyjevení. Nějaká ženská s červenými vlasy si dovoluje zvednout ruku. Je tu hodně lidí. Myslím, že mě nepřejede. Martine, jsi šikulka. Pochvala nemíří ode mě. Nějak to beru automaticky, že Martin zvládá zapeklité situace. Pavel chválí. Hledáme obchod, kde jsme vloni koupili látku na stůl jako ubrus. Vybavuju si tržnici i paní, která nám ji prodala, ale zřejmě dneska stáhla roletu a užívá si festival. Na hlavní třídě postavili velké tribuny. Jsou zaplněné do posledního místečka. To je šrumec. Před tribunu dotancovávají holky na vysokých podpatcích, stejných džínách a i tričkách.

 

 

Synchronizované taneční prvky, hvizd píšťalkou a společný výkřik. Caporales. Tanec, který připomíná africké otrokáře. Jasně. Kluci drží v ruce bič, tak jako kdysi otrokáři. Pozoruju Pavla a přemýšlím, jací jsou kaktusáři. Fotí kaktusy ze všech pozic, ale v tomto případu, když je před objektivem žena, fotí taky, ale trochu jinak. Přirozený reflex mu dá vábící povel. Jsem samec. Neodolatelný. Pochvaluje jim jejich taneční styl. Na co právě myslí? Třeba by se chtěl přihlásit na tanec. Martin říká, že holky letí na všechno, co je jiné od toho, co mají doma. Na tanec se klidně přihlásit může, ale šoupnou ho do klučičí skupiny. Kluci se ohákli taky do stejných triček jako holky, ale obuli si vysoké kožené boty s rolničkama. Holka v dnešní době nemá čas čekat na tanec samečka. V krátké taneční pauze chytnu Martina za rukáv a táhnu ho k tanečníkovi, který mi padl do oka. Můžu se s tebou vyfotit? Světe, div se, jmenuje se Martin. Martin fotí Martina.

 

 

Tančící skupiny doprovází muzikanti se žesťovými instrumenty. Vracíme se ulicemi, nakukujeme do stánků s jídlem. To je švanda. Přijíždí náklaďák s matracemi. Koupíme si churymuya, abych si nastartovala chuťové pohárky a připomněla si lahodnou vůni kombinace banánů a jahody. A hlavně si vzít semínka.

 

Hahaha. Vedle našeho auta, kdosi pěkně zaparkoval. Zřejmě ten, kterého jsme zdrželi při průjezdu tímto místem. Čekat? Nečekat. Pavel ukazuje Martinovi, jak vjet na chodník a vyjet dál mezi dalšími dvěma auty. Bravo. Být to na mně, chtěla bych použít kouzelnou magii Harryho Pottera a přenést auto tam, kam potřebuju. Nad La Paz. Střídají se pásy s deštěm a bez deště. Z pole se valí voda společně s hlínou. Podívej. Na poli s quinoou, několik metrů od nás, si evropsky vypadající fotograf fotí Bolívijku. Klobouk, žlutý svetr a kolová modrá sukně. Móda, jak ze žurnálu. Zřejmě ani jeden z nich netuší, že právě bolivijské oblečení žen je trendy na módních přehlídkách pro tento rok. Za kamennými větrolamy se přikrčují ženy s dětmi a pokud projíždí auto, nabízejí sýr. Na noc není dobrý nápad vjet do města. Výšku pod 4000 metrů by to chtělo. Pavel před 17 lety spal poblíž vesnice Ulmiri. Zastavíme a ptám se seňora, kde je odbočka na vesnici? Všímám si, že tady budou mít dobrého zubaře. Seňor mi blyštivě zlatým úsměvem vysvětluje, kam jet. Přejeli jsme most, projeli tunelem ve skále. Do balneária dorážíme za soumraku. V objektu je hotel, ale nikde ani noha, objekt je oplocený. Za ním pokračuje trochu užší cesta. Vyskočím z auta a jdu na průzkum. Asi po kilometru chůze se dostanu k dalšímu komplexu budov. Uprostřed bazén, kolem dokola dlažba. Hmmm, to je vyšší kategorie služeb? Lehátka, malá odpočinková sekce. Flirtující pár. Je trapné je rušit? Chápu, že se diví tomu, co já maskáčovec tady opruzuju. Stejně mě poslali nazpátek na recepci. Už jsem zpět a zjišťuju, že kluci diskutujou s ochrankou objektu. Petro, zeptej se ty.  Kluci hned na mě pokřikujou. Pokoje mají jednolůžkové i čtyřlůžkové. Kluci rozuměli padesát, ale je to za pětikilčo. Podívali jsme se po sobě. I tady něco vědí o chudých příbuzných. Odjíždíme a vracíme se na předem už vyhlídnuté místo pro případ nouze. Jedná se o jakýsi jednopokojový domek ve svahu s ohništěm. Čí je? Postavíme kolem stany, pracně seženeme suché větve a klacky. Klacek a větev? O klackách toho vím poskrovnu, jen teoreticky. O suché větvi víc, ale momentálně se cítím plná mízy. Vodu jsme uvařili, je čas si zalít nudlovku. Dneska každý svoji. Otevřeme lahvinku červeného a zhodnotíme dnešní úspěšný den.   

 

20. února

Mlhavé ráno. Černí ptáci nalétávají na strom blízko našeho nocoviště. Mají takové žluté kravaty. Fešáci. Byli na záletech?

 

 

Všichni pracujou hned od rána. To je makačka. Seňor vyjede do kopce a pak sjede i s motykou, kterou drží v ruce, o kousek dál. Prokopává kanálky vodě z místního rezervoáru. Nakonec se vydává po svahu a kontroluje, kudy voda teče. V noci jsem ze stanu slyšela neidentifikovatelné zvuky. Na plachtě jsem našla malý exkrement? No, pachatel mě pozoruje. Pojď blíž, srabíku, a přiznej se. Nejím morčata, přísahám. Nebylo si to ty, že ne? Ve výšce 3821 metrů. Plody Lobivie ulmiriensis a Oreocereus ulmiriensis ?

Do útoku na ně.

  

Beze mě. Na poli poskakují dravci a vůbec se nebojí. Podél cesty kvete hodně bylin. Co ta Bolívijka tam dělá? V zatáčce ve svahu má skrýš. Do otvoru vkládá zelené stvoly. Stvoly něčeho. Přírodní spižírna.

 

Kluci jedem, pivo tam mít nebude. Pozoruju kluky, jak se jim v té výšce dejchá. Pavel zrychluje dechovou frekvenci vždycky, když vidí plody. Není důležité, čí plody jsou, hlavně že jsou. Martinovi se tajil dech, když viděl v Oruro tančit holky. Lumča přestává dejchat s holkama jen v sebeobraně. To je jeho oblíbené rčení. Míjíme políčka. Počkej, počkej, nic neříkej. Musím si vzpomenout, jak se plodina jmenuje. Quinoa. Jsem dobrej, musím se odměnit slivovicí. Kluci si vždycky důvod, za co se odměnit, najdou. Někdo se odmění slivovicí, někdo práskáním. Myslela jsem práskání dveřma? Kdepak, myslím, když kaktusář práskne kaktusáře za to, že si doveze kaktus. Co??? Martine, jsi naivní, když si myslíš, že se nebonzuje. Tak tomu taky nerozumím. To záleží. Jako že si na mě počkaj na letišti? Když mě nevyčapou, dojdou si za mnou domů? Najdou se tací, kteří přírodu drancujou v domnění, že ji zachraňujou? Pomóóóc. To mi hlava nebere.

Je neuvěřitelné, jak se El Alto za rok změnilo. Přibylo domů. Z čeho jsem nejvíc v šoku? Lanovka z města do La Paz.

 

Je čas hodit do mobilu adresu Rentacaru. Objíždíme město po východní straně jakýmsi obchvatem. Určitě lepší je jet podle mobilu, než se ptát na každém rohu a přesně nevědět kam. Šlo to jako po másle, dostáváme papíry do Peru a origoš papíry od auta. Pavel volá Olze, která za námi dorazila taxíkem. Varovala nás před návštěvou centra města. Popsala barvitě pouliční protesty proti Moralesovi. Ničení aut a výloh. Už si to naplánovali od neděle a nehodlají s tím přestat. Olga navrhuje se zastavit v městě až při zpáteční cestě. Přesouváme se na Tiwanaku. Kluci jdou do muzea sami. Vidět brány Slunce a Měsíce je zážitek. Balvany jsem si osahala vloni, proto se přesouváme do města na výstavu místních sochařů na náměstí. Čas čekání si zpříjemňujeme v restauraci La Puma popíjením kávy.  

Jednou bolivijská klasika s mlékem, jednou bez. Tady to je tak, že kávu zalévají před hostem.

Než jsem stihla cokoliv udělat, seňor zalil kamaráda Ferdy mravence horkou vodou. Nemůžu ho vylovit. Je mrtvej a ještě ho vypiju. Mohli bychom ještě nafotit všechny dokumenty, tak jak to děláme vždycky. Sichrujem se, ale proč? Poslední dnešní rozkaz zní. Přiblížit se k jezeru Titicata a přespat blízko hranic. Plán je plán. Realita je jiná. Nad jezerem je černo. Tolik blesků za sebou nevěští nic dobrého. Prosím tě, nesejčkuj. Kluci v tomto případě zachovávají klidnou hlavu. Tak jako surfaři, kteří se pohybujou po hladině všemi směry. Vždyť jim fouká silný vítr. Vypadá to, jako kdyby se předháněli, kdo první dostane ránu bleskem. Může je trefit blesk?

Osobně moc informací o blesku nemám, ale stále jsou zveřejňovány nové poznatky. Když se výboj přiblíží k zemi, jdou mu naproti vstřícné výboje. Hlavní výboj jde směrem od země do oblaku. Vidím to tak, že se peklo spojilo s nebem. Kluci si myslí, že je dobré ujet bleskům přes hranice. Zastaví nás silniční kontrola. Máte triangulo? Co? Chvilku mi trvá secvaknutí, že tím triangulem myslí výstražný trojúhelník. Do Peru pouští jen auta diplomatů. Policajt, když viděl, že mi nevěřícně lezou oči z důlků, začal ukazovat na mraky a několikrát zopakoval slovo oscuro. Nic mi vysvětlovat nehodlá. Tak se budeme bavit o počasí jako Angláni.

Nějak jsme se zamotali. Martin říká, že podle Jirkova vyprávění musíme jet po mostě. V dálce se most objevil, ale pro kamiony. Vracíme se a za benzinkou najedeme na správnou silnici. Mumraj lidí, to bude už asi celnice. Přijede kluk s rikšou a chce mě odvézt k hranicím na přechod do Peru. Díky, dojedeme tam naším autem. Pas a migrační lístek máme připravený. Máme, teda až na Lumču. Připadám si jako matka. Vždyť jsem ti říkala, dej si ho do pasu hned na letišti. Jděte ho hledat, budu stát ve frontě. Prohledal jsem všechno a nemám ho. Tak ještě jednou, nevzdáváme to. Lumču šacuju jako nějakýho dealera. Šoupnul ho mezi české koruny. První okno, odbavit lidi. Druhé okno, odbavit auto. Malý zádrhel, dokumenty musíme jít okopírovat. Jde nám to nějak rychle.

Na peruánské straně při kontrole pasů se pěkně rozpršelo. Pavel s Lumčou se vrací do auta. Pojď, Martine, se mnou, znáš to, jak milujou ženský, který nesedí na zadku a snaží se něco zorganizovat. Chybí jen jedno razítko. Položím papíry před policajta. Ve složce objevil jméno Barrón´s Rent a Car a okamžitě na mě vybalil rezolutní ne. Vysvětluju mu, že máme všechny dokumenty. Požádám ho, zda si nemůže ověřit, že to nejsou padělky. Mluví o nějakém autoklubu. Rozumím mu, co říká, ale nerozumím, co jako chce? Jet si pro souhlas k přechodu do Peru do jakéhosi klubu? Do La Paz? Policajt, který pouští všechno, co má kola, přes hranice, kroutí nevěřícně hlavou. Vrací se mnou ještě jednou k šéfovi. Zamítnuto.

Přebíháme k autu zvěstovat klukům novinu. Chci si ještě jednou přečíst, co je napsáno na papíru. Musela jsem ztratit brýle. Taky že jo. Volají na mě z několikametrové kaluže. Kdybych je nevytáhla, utopí se. Chčije a chčije. Musíme se vrátit do hotelu do Tiwanaku. Cestou Pavel volá své kamarádce Olze, která ještě večer kontaktuje Barróna. Prý je všechno v pořádku. Zítra bude celý den na telefonu, můžeme mu zavolat. To tu už dlouho nebylo, abychom se ubytovávali pozdě v noci. Stejný pokoj jako loni? To bude i teplá sprška. Myslela jsem si, že lehnu a hned usnu. Martin se celou noc převaloval a díky jedné matraci jsem si připadala jak v lunaparku. Martin svým přetáčením rozpohyboval matraci a ta mě vždycky vyhodila o nějaký centimetr vzhůru. Dopad zpátky byl sice do měkkého, ale ta frekvence by nemusela být tak intenzivní.

 

21. února

Po vydatné snídani, která se skládala z pečiva, marmelády, másla, kávy a míchaných vajíček, s nejistotou vyrážíme znova na přejezd De Saguadero. Od Olgy se dozvídáme, že kávový extrakt se praží s krví. Prý není moc kvalitní. Dneska je nám to trochu fuk. Nám je fuk kvalita kávy a hraniční peruánské policii jsou fuk naše papíry k přechodu hranic. Nechci se nechat odbýt. Není mi to nic platné. Můžeme jet do Peru, ale vlastním autem.

No bomba. Na bolivijských hranicích se seznamuju se sympatickým klukem. Mluví anglicky, líp se mi komunikuje. Chce mi pomoc a mou situaci vysvětluje bolivijským policajtům. Asi tak. Peruáncům nerozumí. Proč si vymysleli nová pravidla a auta z půjčoven nechtějí pouštět za hranice, to nikdo netuší. Myslím, že sami Peruánci taky ne, jelikož mi nebyli schopní vysvětlit, proč s autem z rentacaru nemůžu vycestovat. Jak asi si dovezu auto z Česka? Bolivijec se na mě podívá, v ruce drží razítko. Tak co? Kývnu hlavou. Je to definitivní, mizíme a jsme trochu nasraní. Ale to je život. Napadlo mě se ještě zeptat, zda by nebylo možné se pokusit přejít přes druhý přechod? Prý je to bez šance. Pomáhá nám Olga, která obvolává různé známé a zjišťuje, zda se nedá něco udělat. Nedá. Koupíme si aspoň ovoce granataya, kterému místní říkají moco moco. Něco jako nudle z nosu. Fuj. Spíš je to podobné žabím vajíčkům. Pavel konzumuje jeden kus za druhým a srká a srká. Tím nás pobavil. Už víme, proč tomu tak říkají.  

Opět projíždíme Tiwanakem. Líbí se mi, jak mají zorganizovaný pouliční prodej mléka, sýrů a zmrzliny. Holky prodavačky jsou oblečené do modrých zástěr a kloboučků, kluci nosí světle modré vesty. Na silnici se udělala zácpa. Všichni troubí, Martin taky. Domluvili jsme se s Olgou, že bude lepší se sejít v Rentacaru. Hledáme nějakou možnost, jak by bylo možné cestovat do Chile místo nepodařené cesty do Peru. Asistentka Gina slibuje, že zařídí všechny papíry z chilské ambasády a i nové pojištění. Musíme čekat do rána. Nedovedu si vůbec představit, co bychom dělali bez pomoci Olgy?

Museli bychom asi zůstat v Bolívii a hledat nějakou sulku, která je něčím výjimečná a hlavně najít pro ni odpovídající vznešené jméno. V tomto případě, asi Olga. Olga navrhuje se jet podívat lanovkou na La Paz z ptačí perspektivy. Chápete to? Moderní lanovka s automatickým provozem. Vlastně polo. Na každé zastávce je obsluha, která dohlíží na systém nástupu a výstupu cestujících. Linky a kabiny se odlišují třema barvama, jako linky pražského metra. Nádherný pohled na město. Olga vypráví a vypráví.

 

 

Vyhlídka začíná nad vilovou čtvrtí. Chudáci boháči. Postavili si svoje rezidence v izolaci od chudých na nejlepším místě města. Evo Morales se rozhodl právě tady, přímo nad nimi, postavit lanovku.  

Jo, holánci si mysleli, že za prachy si můžou koupit, co je napadne. Jenže Evo tu svou rezidenci neměl, tak vykukům chtěl dopřát návrat k realitě. Chtěli být za hvězdy? Tak teď to mají. Každou minutu nad nimi přejede kabina lanovky s čumily. Pohled na obrovské pozemky je fascinující. Neřekla bych, že pozemky mohou být tak velké. Terasy, bazény, pohled francouzskými okny přímo do ložnice. Někteří z nich už si stačili vyměnit klasická okna za okna neprůhledná do interiéru. Chtělo by se Vám ale sedět a snídat na zahradě, kde nad Vámi je docela hustý provoz? Vznášíme se nad centrem a nakonec lanovka doráží do až k Alto, nejchudší části. Syn Olgy bydlí v části, které se říká Achumani. Zastavujeme v obchodním centru pro víno, sýry, pečivo, salám a zeleninu. Tolik druhů všech výrobků? Velké rozhodování, co koupit. Dnešní den završujeme právě v domě, kde bydlí Olga. Spíme na zahradě.

 

22. února

Ráno nás bere Olga na trh miniatur. Kdo to je? Ekeko, bůh hojnosti.  

Musíte si něco koupit. Splní se vám, co si budete přát. Nevím, moc na takové věci nevěřím. Podle tradice si vyměníme s Olgou svazek papírových peněz. Čas ukáže, jak bůh je velký a mocný.

 

 

Raději budu poslouchat Olgu a její zajímavá vyprávění. Bolívijcům se říká Cholo. Patřili mezi nejchudší vrstvu, která zbohatla. Jakým způsobem se tak vyšvihli, jsem se od Olgy nedozvěděla. Jak říkám. Mluví a mluví. Třeba se k tématu vrátíme? Asi ne. Ukazuje nám školu, další příběh o Donu Boscovi. Projíždíme městem docela rychle, už jsme u vězení San Pedro. Vězeňský místní zvyk dovoluje manželkám navštívit manžela a přespat na vězeňském plácku pod širákem. To je láska? Míjíme park. V centru se stavělo v republikánském stylu, dochovaly se tady domy z roku 1685. Cukrárna. Rychle na kávu. Cukrárna Dumbo nabízí hodně dortů a velký sortiment zmrzliny. Po ledovém osvěžení zajedeme do Valle de La Luna. Skalní město za městem. Hezká procházka. Dozvídám se, že ta kytka je bolivijská národní a jmenuje se Kantuta.

 

 

Olga dlouho nevydrží na jednom místu a už nás popohání k odjezdu za kamarádkou, která dělá nejlepší palačinky. Vashka´s Creperie. Na palačinkovém žebříčku popularity se posunula po hodnocení Lumíra a Pavla, kteří její delikatesu ochutnali.

Mezi tím, co se kluci ládujou, pozoruju malýho kluka. To není kluk, ale holka. Tak to vidí Martin. Vsadíme se? Jmenuje se Dan a vlasy má dlouhé, protože mu je ostříhají na křtinách. Kdo přijde na jeho křtiny, dostane pramínek jeho vlasů. 

Posilněni jídlem a zážitky se vracíme do Rentacaru. Nějak se vymlouvají? Nebo je to opravdu těžké vyřídit? Dovezou papíry večer k Olze domů. Co s načatým večerem? Podíváme se do centra čtvrti? Koupíme víno, aby se nám dobře poslouchala zajímavá vyprávění o Bolívijcích. Olgo, a co ty, jak ty ses dostala sem? Pan Gajer, začala Olga, byl sklář z Pardubic. Musím se zeptat na Gajera. Jako malé dítě. Znám jen jednoho skláře. Nejmenuje se Gajer a z Pardubic není vůbec. Pro kontrolu. Budoucí tchán Olgy. Tak ten Gajer má tři syny a těhotnou manželku. Píše se rok 1930. Má plán odejít do ciziny, ale těhotná žena je docela komplikace. Zůstane doma a uvidí se. Druhá světová válka začala a i skončila, jenže ani teď paní Gajerová nechce odjet za manželem. Rozvedou se konzulární cestou. Jeden z jeho synů se rozhodne studovat techniku v Bratislavě. Jednalo se o výměnný pobyt studentů mezi Československem a Bolívií. No a tady jsem potkala Josefa, syna pana Gajera, s kterým jsem se vrátila sem. Jmenuju se Olga Gregušková Gajer. Vyprávění končíme o šamanech a nadpřirozených jevech. Hele Petro, pokud příště přijedeš, dej mi vědět a vyjednám ti setkání se šamany.

 

23. února

Psisko jedno, espera, tranquilo! Kdepak, nějak musí cítit, že už odjíždíme. Dojemný loučení. Nemám ráda loučení. Vůbec se nerada loučím. Tak už dost a basta. Jedeme do Chile. Už jsme se dlouho nedohadovali s Lumčou, přes kterou náves to vezmem tentokrát. Lumča navrhuje malé uličky. Moje Nokia se směje a chce jet na čtyřproudovou silnici. Klukům se můj návrh, na rozdíl od Lumči, docela zamlouval. Pokolikáté už projíždíme Altem? Po několikáté, ale dneska poprvé vidíme přecházet lamy po schodech na most nahoru a na druhé straně zase dolů. Dělají to s takovou elegancí, že by jeden si troufal říct, že to museli nacvičovat.

Včera jsme Lumírovi koupili nějaké tablety na žaludek a dneska se cítí mnohem lépe. Osobně mě nutí pít slivovici na žaludek a jemu samotnému se z ní udělalo šoufl. Asi se předávkoval. Pozoruju krajinu kolem řeky Rio Hito a láká mě se rozběhnout někam na lokalitu. Martine, ozývá se Lumča ze zadu, pokud bys chtěl zastavit, tak maximálně musí být lokalita dva metry od silnice. Mám obrázky z Valle de Luna. Dávám je nezbednému cápkovi, aby nezlobil. Hezký obrázky, co? Hele, co je to? Rovinatá krajina s vysokými věžemi a malým okýnkem u země. Pohled na výtvory inženýra z kresleného filmu o dinosaurech. Ti do podobných věží ukládali úrodu. Teď jsem fracek já. Chci a chci a chci zastavit. Nikdo nechápe, proč. Ani fotit nemůžu? Jak mám pak vědět, zda jde o sýpky, nebo nějaké tajemné hroby. Nechceš si raději zase vyfotit alpaky. Pavlovi se zastavit může. Prej je starší a má i obchod Alpaka, potřebuje fotky na web.

 

 

Souhlasím, béžovohnědé chlupy jsme ještě neviděli. Silnice je jak na houpačce. Nahoru a dolů a zase nahoru a dolů. Jen červenice mizí v dáli a ustupuje zeleným mokřinám. Konečně se blížíme k vulkánu Sajama. Impozantní. Sajama se rozhodl schovat hlavu do mraků. Je nízká oblačnost. Sníh na vulkánu se třpytí jako malé zmrzlé slzy. Vjíždíme do Chungara přesně ve dvě odpoledne. Ručička výškoměru je na 4 650 metrech.

 

 

Předjíždíme hodně kamionů. Nebudeme zase zajíždět na přechod pro kamiony, tak jako v pondělí? Martin vzpomíná na cestu s Brianem, kdy celnice byla na opačné straně kopce. Uchichtnu se. A z které strany jste přijížděli? Prý spali ve vysoké výšce a nebylo jim moc dobře. Spali v sedě.

 

Systém kontroly je opět specifický. Tři objekty a běháš od jednoho k druhému. Jedno okno bolivijské, druhé chilské. Co máš pro mě k jídlu? Zeptá se mě policista. Mám v autě dva banány a med. Strach z fito kontroly mi nedovolí se přiznat. Co máš rád? Zalaškuju si. Usměje se. Jím všechno a mám velký hlad. Posílá mě k jiné budově. Odtud mě vrací zpět. Jdu k němu s prosíkem. Vyskočí z budky a jde se mnou. To se mi ještě nestalo, aby chlap tak svěže kvůli mně skákal.

Martin za mnou něco heleká. Petro, jseš divná? No a co? Když on má tak nádherné modré velké oči. Znovu se na mě podívá. Chceš pomoct? Jasně, že chci. Odvede mě k jiné budce a předá mě nějaké seňoře. To je jako v Románu pro ženy. Ve filmové verzi je modrooký lektor, v knižní podobě vede kurzy angličtiny prdelatá tlustá lektorka ve vytahaných lacláčích. Policajtka se svou velkou prdelí vyleze z budky, místo kalhot má vytahaný svetr a přes něj halabala růžovou šálu. Martin dorazil s autem. Prdelatá si prohlíží auto a papíry. Přehodí si šálu na druhou stranu krku a vyžaduje kopie. Dá se poslat prdelatá třeba do háje? Jen tak mám přejít přes hranice a požádat Chilany o několik kopií pro Bolívijce? Kluci, můžete tam dojít? Když tak ho uplaťte. Tady je pochopitelné, že chtít na bolivijské straně kopírku, je nemožné. Dá se to pochopit. Vloni jsem si šla na finančák pro žádost a kolek. To musíte nalepit ten kolek tady, vyhrkne úřednice. Sladce ji žádám o navlhčovací kancelářskou houbičku. Jak si to asi představujete? Na finančáku nemáme dobrou finanční situaci, tak si ten prst olízněte. Nezlobte se, ale neolíznu. Bůh ví, kde ten kolek měla zastrčenej a na co přitom sahala. Neříká se, že velká prdel základ štěstí? Tak si plivněte, takhle na prst. Tak to už se bavím. Ji polejvá horko vztekem, mě pocit, že to musím dohrát do konce a vyhrát. Prosím Vás, nemohla byste se mnou jít k umyvadlu na toaletu? Nemohla. Prosím Vás, paní vedoucí oddělení je tady? Pojďte a vystřelí ze židle. Práská dveřmi za sebou a pak za mnou. Děkuju moc. Přeju hezký zbytek dne. Není prdel jako prdel. Kluci se vrací s kopiemi. Nakonec si od nich vzal propisku a papíry okopíroval. Seňoře předávám papíry a jdeme k autu. Otevírám kapotu. Kde je číslo motoru a číslo karosérie? Chce vědět. Krčím rameny. Asi stejné gesto používají i tady. Číslo už nechce. Mám jít za ní. Teď se nějak zaměřila na Martinův pas. Odkud je Martin? De La Republica Checa. A odkud z Bolívie jste Vy, ptá se mě. Myslí to fakt vážně? Jsem taky z Česka, auto máme z Rentakaru ze Santa Crúz a v Bolívii jenom cestujeme. Rádi bychom jeli do Chile. Několik minut ještě přehrabuje papíry, potom vyjde z budky a podává mi papíry dva. Jeden je pro Chilany, druhý na cestu zpět. Muchas Grácias. To je trapná groteskní ostuda. Vyhodili jsme banány, salámy, sýry a i med. To byste nevěřili, co kluci nechali v krabici? Seschlé brambory, nahnilou mrkev a cibuli. Divadlo pro policajta. Na otázku, zda převážíte ovoce a zeleninu, všichni kroutíme hlavama, jakože né. Policajt si dojde pro rukavice a zeleninu odborně zlikviduje. Ještě dodá, že takovou zeleninu v Chile taky koupíme.

 

 

Na chilskou stranu v horách se snesla mlha. Totální běloba, při které je vidět jen auto před náma. Občas se mlha začne převalovat a vypadá to, že se konečně odvalí, ale kdepak, je mlhově tvrdohlavá. Potok křišťálové vody přeskakuje kameny a valí si to dolů pěkně z kopečka. Mám chuť si zazpívat Vltavu. Za několik kilometrů později symfonická báseň končí. Zdálo by se, že se začne vlévat do řeky jiné, ale po dešti se zkalila. Vždyť říkám, že se zkalila. Nasála bahno a je příšerně zbědovaná. Když byla na kopci, tak si nic takového nepřipouštěla. Konečně se vyjasnilo a kluci vyběhli na cereusy candelabro. Moc se těším, až dojedeme do města Arica. Už jsme zase u toho, zda je dobré plánovat? Jen jedna oprava na silnici a uzávěrka na několik hodin. U silnice se šklebí značka Pare. Kamioňáci občas svérázně ceduli objedou. Martin kopíruje jejich manýry. U budky vyskočila prsatá seňora a s tuny makeupu na tvářích. Martin zacouval k ní a použil jeho oblíbený trik. No hablo espaňol. Yo hablo espaňol. A tak se ptám, kdy silnici otevřou. V devět večer a pak ji opět zavřou zítra na celý den. Cedule Mejor Chile nám dává jasně najevo, že s rekonstrukcí silnice to myslí vážně. Seňora zvedla prst směrem za kamiony, aby Martin pochopil, že tady není pro srandu králíkům. A vůbec, musela vylézt kvůli němu. Zapálila si cigaretu a odkráčela do budky. Vracíme se za kamiony. Kluci hledají dřevo na oheň.   

Není to těžké, jelikož na staveništi se válí latě všude kolem. Začíná se smrákat a trochu se ochladilo. Oheň plápolá a kolem se rozlívá příjemné teplo. Tak kluci, jakou chcete? Brokolicovou, česnečku nebo hráškovou? Hráškovou. Jak vojáci v armádě, jednotně hráškovou. Taková polívková harmonie se jen tak neslyší. Přidám do polívky kuskus.  Kuskus? Co to je? To je super potravina. Tak o tom jsem něco slyšel. Slyšel a teď i ochutnáš. Konečně kolona kamionů se začal rozjíždět. Naskáčeme do auta a frčíme. Serpentiny jsou osvíceny světly aut. Takový serpentinový svítící had. Nepříjemný pocit mezi kamiony. Několik před vámi a několik za vámi. Martine, prosím tě, netlač se mu na zadek. Po nějaké době ho předjedeme a zvětšíme odstup od kolosu naloženého zbožím. Délku hada kamionů odhaduju tak na deset kiláků. Polovinu cesty máme za sebou a co se to děje? Začínají nás předjíždět čtyři kamiony. Co předjíždět. Řítí se kolem nás auto ne auto, šílená frajeřina. Konečně sjíždíme k moři, kde Martin vydává rozkaz k okamžitému postavení stanu. Počkej, jdu se zeptat tamtěch mlaďochů. Chápu, že jsi utahaný, ale neumírej nám tady. Poradili nám zajet k moři blíž k městu. Za hučení moře stavíme stany a rychle všichni usínáme.

 

24. února

Páteční ráno. Pavle, ti důchodci nás nenechají vyspat. Jejda, tolik ptáků po ránu jsem už dlouho neviděla. Jdu se podívat k moři. Vysoké vlny valí mořský písek po pláži. Takoví zlodějíčci. Klidně odnesou medúzu z moře. Ta se chudák odevzdaně rozplácle válí na písku a čeká. Čekáš na mě? Nejsem expert na medúzy a co kdybys mě náhodou jednu žahla.

Přiletěly k ní dvě nádherné volavky, ale chuť na transparentní želé nemají. I racci se začali slétat. Sleduju je a nic. Z mého pozorování mě odvádí volání Pavla. Hele běžci. To je provokace. Utáhnu Keeny a vyrážím taky. Běží se mi docela dobře, jen se zdá, že je pěkné horko. Není nad moji běžeckou domovskou dráhu. Chládek a pohoda. Ještě jsem si nestačila odfrknout a už abych balila. Cesta do města. Vyměnit peníze a nakoupit. Na hlavní třídě mě naláká vůně kavárny. Prosím, dvakrát sladké a dvakrát normální cappuccino. Do mobilu naťukáme hesla wifiny a jedem. To je radosti slyšet někoho z rodiny z Čech.

Jdu si odskočit a můžu se počůrat smíchy. Asi myslí smrtelně vážně informaci nad mísou. Para urinar. Ptám se sama sebe. Kam s tím mokem? Petro, co jiného, jako žena, bys tu dělala? Co je to za zoufalého kytaristu. Vešel do kavárny, rozbalil si fidlátka a začal vybrnkávat nějakou melodii. Co zpíval, jsem odezírala z jeho úst. Divné, vím. V kavárně měli puštěnou hudbu z reproduktorů a překřičet dvě velké bedny se mu nepodařilo. Sbalil instrument a sebe taky. Odešel. My po něm taky. V merkádu mi dává zabrat přepočítat cenu banánů. Kolik? Kolik za sýr? Tisícové částky mě docela děsí. Petro, co jsi měla z matematiky? Myslím, že je lepší kupovat šest banánů za dva boliviány, než kilo banánů za 860 chilských pesáčů. Nedáme si ovocné freshe? Jo, ale platíš ty. Cuesta Chaca. Pavel zmerčil tilandsie a rozpovídal se o kaktusovém chilském spolku. Při jeho vyprávění se nechám unášet na křídlech kondorů. Jasně, sedím v autě, ale ta představa, ta mě fascinuje. Už se soustředím na výklad. Žena jménem Ingrid napsala knihu o zelených chilských kaktusových potvorách. Její manžel Riccardo byl profesorem na univerzitě a za Pinocheta byl deportován. Trochu napětí a drama se šťastným koncem. Jeho kámoši ze spolku transport přepadli a zašili ho do Německa. Pinochet? Kudlanko, slyšela si o něm něco? Aha, jen o Pinocchiovi. Taková hezká dřevěná legenda, viď? Byl docela neposlušný, a po četných dobrodružstvích zmoudřel. Nakonec se zbavil svého dřevěného těla. Je to fakt. Všichni, když řekneš jeho jméno, si vybaví dřevěného rošťáka. Opravdu každý. Je jedno, jestli je z Horní Lhoty nebo Dolní Lhoty. A Pinochet byl zločinec nebo hrdina? To moc záleží na tom, z které Lhoty jsi. Podle některých pravicově smýšlejících Chilanů Pinochet státním převratem z 11. září 1973 zabránil občanské válce a zachránil zemi před osudem komunistické Kuby. „Armáda mě zachránila. Uchránila mě před životem v marxistické diktatuře. Pinochet zachránil život celé generaci,“ řekl v roce 2013 chilské státní televizi pravicový zákonodárce Ivan Moreira.

Chile bývalo po druhé světové válce chudou zemí. V roce 1970 se stal prezidentem Salvador Allende, do kterého vkládal velké naděje Sovětský svaz. Allende se v zemi snažil zavést socialismus. Znárodňoval banky a doly a reformoval školství a zdravotnictví. To vyvolávalo odpor u bohatších Chilanů a propast mezi levicí a pravicí se prohlubovala. Spíše nevýrazná podpora SSSR a jeho spojenců přitom Allendemu zrovna nepomohla. Nakonec prezidenta s podporou Washingtonu svrhla armáda v čele s Pinochetem, který v Chile nastolil vládu vojenské junty, která zůstala u moci téměř dvě dekády a znamenala konec pokusů o demokratizaci země, které probíhaly od 30. let. Za jeho vlády nejenže ustal hladomor, ale Chile se ekonomicky povzneslo mezi nejvyspělejší latinskoamerické země. Krom toho tvrdost Pinochetova režimu záměrně zveličovala komunistická a socialistická propaganda. V naší Lhotě byl Augusto považován za špatného člověka. Stejně jako Hitler, Stalin, ale i stará Linková, před kterou si babička vždycky odplivla. Pak dodala, kurva jedna. Dědo, tys s ní něco měl? Nějak jsem v tom musela mít jasno, jelikož na mě volala taky, ty kurvo! Schytala jsem to vždycky po návratu od kaktusů. Stálo to ale za to, že jo, dědo? Roku 1976 chilská vláda propustila z vězení generálního tajemníka komunistické strany Corvalána a povolila mu vycestovat do zahraničí. Z toho, co sám sdělil médiím, vůbec nevyplývá, že se měl v pinochetovském vězení špatně. Četl, chodil na procházky, stravu měl dostačující, ani slovo nepadlo o mučení.

Kudlanko, taky tě napadá, že pokud by byl Corvalán ve Východní Lhotě, tak by poslal milého Pinocheta do gulagu na Solovecký ostrov. A odtamtud se nikdo nevrátil. Tolik lidí, tolik Lhot. Zmoudří někdy? Těžko, přeci nebudou číst nějakou pohádku o dřevěném panáčkovi.

Zpátky k Riccardovi. Po mnoha letech se vrátil z Německa do Chile, koupil si velký kopec, kde mu rostou Telocefalusy a Kopči. Taková zahrádka, kde si může nakopat kytek, kolik bude chtít. Cuesta mi připomíná cestu jako na jiné planetě. Písek a skály. Elektrické sloupy. V údolí zelené oázy a jedna akácie. Lidé, kteří se tu zastaví na pár minut pod korunou stromu, která jim nabídne stín, opouštějí toto místo a zanechají nějaký předmět. Stůl, židle, zrcadlo, kamna a kousek kytary. Kartóny a kartóny, kam píšou různé vzkazy pro další poutníky. Jejda, někdo vyrobil i houpačku. Hups a teď mě můžete houpat.

 

 

Martin nemá moc pochopení pro mou rozdováděnost a odchodem do auta mi dává jasně najevo, že jedem na Mirador, kde mám šanci se něco dozvědět o kultuře Conchare. Jen krátká informace na ceduli. Jednalo se o rybáře, kteří mumifikovali unikátním způsobem zemřelé. Před 8000 lety. Hmmm, ale jak? Tak to tady nepíšou. Dívám se kolem a kolem. Žádnou mumii v zorném poli nevidím. Hurá k moři. Caleta Camarones. Nechte si ty vtipné řeči o slepicích. Sama jsem překvapená, že tady je několik hal, slepičáren. Není se čemu divit. Každá země má v oblibě jiný druh masa. U moře jsou vysoké vlny. Počítám a čekám na největší. Vlny se řítí ke mně, jako by mě chtěly nabrat a odnést na širý oceán. Zatnu prsty u nohou, voda ustupuje a nohy se mi boří hluboko do písku. Je velké vedro. Profukuje příjemný vítr a v krátkém ochlazení zjišťuju, že koncentrace soli ve vodě je vysoká. Připadám si jako rybička ve slaném nálevu. Vlny se vrací a vyplavujou další a další medúzy. Tu, která má štěstí, odnesou nazpátek. Chvíli sedím na kameni a jen tak civím do dáli. Civět a poslouchat šumění moře, to je meditace. Jsme v nadmořské výšce 330 metrů. Tak si uděláme fotku, domlouvá se Pavel s Lumčou. U patníku s numerem 1950. Událostí v tomto roce bylo hodně. Pro Východní Lhotu bylo důležité znovu zavést trest smrti. V západní Lhotě objevili nový 93. prvek a nazvali ho podle místa berkelium. No gratuluju zpětně. Einstein varuje před výrobou vodíkové bomby. Zrovna tebe budeme poslouchat, ozývá se ze všech Lhot. U nás pro změnu začali procesy s církví. Akce „K“. K? Je název pro nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských řeholnických řádů. To píšou v Dnešní Lhotě. V Padesáté Lhotě určitě o nic nezákonného nešlo. Na to pak akce „Ř“ proti ženským řádům. A aby jako bylo všechno vyčištěno, byla akce „B“.

 

Sovětské bojové letadlo sestřelilo neozbrojený letoun amerického letectva, který údajně porušil vzdušný prostor.  No jo, je to rok 1950? A to je to ještě nepřestalo bavit? To se píše rok 2018? Co se ještě stalo? Australský herpetolog a lovec hadů Kevin Budden jako první na světě odchytil taipana velkého. Den na to zemřel na následky uštknutí. Kdybych teď neviděla před sebou Lumču, kaktusářského srdcaře, tak bych do novin Moje Lhota napsala o roku 1950, že stál za hovno. Jo Pinocchio, zmoudří to lidské pokolení někdy?

Na Nano se opět reguluje provoz. Čekáme dvě hodiny. Lumča má skvělý nápad, jak nás vytáhnout z letargie. Hele kaktus! A tamhle taky. Okamžitě se všichni nastartujeme a sledujeme okolní kopce. To je velká švanda. Blázni. Pěkně nás dostal. Lumča dneska perlí. Cuestu Tiliviche přejmenuje na slivovice. Je vidět, že mu je velice dobře. Ve výšce 4 000 metrů mu do vtipkování moc nebylo. No, nediv se, Petro, vysvětluje mi, nadmořská výška tlumí mozek, speciálně můj. Na kopcích jsou nakreslené různé obrazce. Nezastavujeme. Podivuju se nad tím, jak je to možné? Tak jako kaktusy jsou všude, tak prý i čáranice jsou všude. V 18:30 dorážíme do Quintero. Nejdřív musíme na benzínku. V areálu je bistro a nezaheslovaná wifina. Zkouším stáhnout mapu Chile, ale je napojeno hodně lidí a trvá to dlouho. Vzdávám to. Někdy příště. Přesunujeme se podél moře. Zabivakujeme na místě označeném pláž. Pěkný bordel, konstatuju. Tak jdem. Myslela jsem odpadky. Docela dost velký bordel. Stavím stan, kluci se rozhodnout spát pod širákem. Ukecám Martina, abychom rozdělali oheň.  Pánové večeří formou a la švédský stůl. Hezký je, je pozorovat při sběru suchých chaluh na oheň. Ulovila jsem i fošnu. Pěkně to hoří. Můžeme si k vám přisednout?

 

 

Začíná debata. Lumčovi pobyt v nízkých výškách svědčí. Vypráví a vypráví. Na moři se kolíbají pelikáni. Přišli na kus řeči taky. Foťák do ruky a nacvakat ptáky i západ slunce. Jsem člověk, který moc nevnímá datum. Ráno se vystřídá s večerem. Těším se na každé ráno a západy slunce. Několik minut a rudá koule zmizí nadobro z očí.  

 

25. února

Vylézám ze stanu a už po ránu se směju, ale potichu. Lumča ještě spí a ruce má položené vedle hlavy dlaněmi vzhůru. Na očních víčkách je vidět, že se mu bulvy honí sem a tam. Něco se mu zdá. Co? Prý o bratrovi.

 

 

Dnešní cesta vede směrem na jih podél pobřeží. K přístavu připlouvají nákladní lodě. Tolik kontejnerů. Kam asi Chilané dováží víno? Jasný, Lumčo, že největší romantika je, koupit si víno tady, rozvalit se na pláži, pozorovat noční oblohu a vychutnávat si nezaměnitelnou vůni a chuť vína. Je legrační, jak místní si staví na pláži stanové domy. Několik stanů vedle sebe a mají obývák, několik ložnic, verandu i kuchyň. Dívám se na to trochu jinak než Martin. Holky už vstaly, namalovaly se a dělají rodině snídani. A tím mi chtěl naznačit, že se mám malovat? To určitě ne. Jen chtěl upozornit na to, že je to on, kdo první vstává a ohřívá vodu. Prostě jsme si vyměnili role. On vaří, já balím stan. Tak vo co jako go?

Aduana a tady? Další celní kontrola? Zdá se, že celníci mají pozice mezi regiony. Taková rutina. Pozoruju kondory. Konstatuju, že je tady přecelníkováno a i překondorováno.

Jeden z kondorů se postaví na kámen, roztáhne křídla a natáčí se proti sluníčku. Viděla jsem roztahování křídel vodních ptáků na sluníčku během dne, u kondorů od ranní rosy po ránu, ale během oběda? Buď na to zapomněl, nebo si jen tak zahřívá krovky. Taky je vtipné, jak vypadá golfové hřiště. Udusaná hlína, asi tady mají spíš browny než greeny. Abych jim zase nekřivdila, kousek zeleně se zelená asi třicet metrů ode mě. Několik kaktusů roste kolem zelenou barvou vyfešákovaných kamenů. Jsme v Tocopilla. Cítíte to taky? Ryby voní po celé ulici. Pečené ryby. Zastavit raz dva tři a na čtyři do restaurace. Poprosíme o pivo, džus, rybu s pyré a zeleninu.

 

V restauraci se taky něco naučím. Rybě se říká Dorado. To je sice hezký, ale. Číhnu na kluky a nic. Slovník na mě vybalí zlatavý. Znám jen Ota Pavel Zlatí úhoři. Že by byla dozlatova upečená? Tak znova. Poprosím Wikipedii. Maso mořana zlatavého je na trhu velmi ceněno. Je bílé a pevné, moc chutné. Prodává se pod obchodním názvem pražma královská nebo doráda, ze španělského dorado, zlatavý. Slovník nekecal. Staří Řekové tuto rybu zasvětili bohyni lásky Afroditě. Pražmu zdobí typický zlatý pásek vedoucí od čela k očím a zlaté proužky na povrchu žaber. Proužky po zabití rychle vyblednou. To je důvod, proč jsem ji hned nepoznala. A to, že je hermafrodit, tak to jsem nepoznala vůbec. Zaplatila jsem a servírka donesla jakési citronové želé. Dezert. Pozornost podniku. Holka o sobě říká, že je z Bolívie ze Santa Cruz. Otázka je, proč pracuje tady. Pozdě, odešla. Zeptám se třeba příště. Za městem se škrabeme do kopců. Známe to tady.

 

 

Místo s mnoha doly. V hlavě mi zůstala jména dvou z nich. Santa Monica a Malakov. Už jsme tady byli před dvěma roky. Ještě dneska, když si vzpomenu na odvětrávací šachtu, před kterou jsem se zastavila přímo pod kopcem, zastaví se mi srdce zase a studený pot vyskočí nejen na čele.

 

 

Stát před dírou, to není nic proti tomu, co si prožili horníci. Podívejte se na filmový snímek The 33. Španělský herec Antonio Banderas na filmovém plátně prožije muka, která po dobu téměř dvou měsíců tížila 33 chilských horníků uvězněných pod zemí.  Muži byli uvězněni 700 metrů pod zemí od chvíle, kdy je v chilské poušti Atacama zavalil důl na měď a zlato, kde pracovali. Dlouho se mělo za to, že havíři zemřeli. Teprve sedmnáctý den, kdy se k nim sondou do zavaleného dolu provrtali záchranáři, zespoda zaslechli hlasité bušení. Když sondu vytáhli, byl na ní připevněn kus papíru s nápisem: "Jsme v pořádku, všech 33." Po 69 dnech strávených pod zemí byli horníci jeden po druhém postupně vytaženi zpět na povrch. Poučeni historií, jdeme po cestě. Poučeni? Prdlajs. Zase nemáme GPSku. Okamžitě jsme jásali, když se na samém kopci před námi otevřelo moře. Eriosicae laulií jsme bohužel nenašli. Lomy zůstaly. Těží se tady minerály a měď. Hele Lumčo, co jsem našla? Podkovu. Když ji držím v ruce, poleje mě horko. Štěstí?

 

Zvláštní je i hřbitov. Cementerio gatico. Kříže. Prohlédnu si i plot kolem hrobů. který je ukovaný precizně. Zastavuju se u pomníku „Virgin de Camino“. Velké horko. Pelargoniím a šruchám dávajícím smutnému místu závan veselosti, horko nevadí.

 

V odpoledních hodinách vjíždíme do Antofagasta kolem vojenského areálu. Hlavně nefotit. Kdybych byla špiónem, fotila bych kasárny z okna auta? Kasárny, teda ne. Jenom vojáka. Čím víc frček, tím hodnotnější fotka. Plán je centrum, jídlo, benzín a někam na kafe. Bohužel i tady je wifina slabá, mapu se mi opět nepodaří nahrát.

 

 

Podaří se najít místo na stan? Podaří. Kluci se okamžitě vrhají do vln oceánu. Chápete to? Jak si někdo může nechat plavky při balení tašky u klavíru. Tím někým jsem já. Nevadí. Počkám, až se vylidní pláž. Za svitu měsíčku nepotřebuju zakrývat svou karosérii ničím. Martin se ušklíbne lišácky. Vždyť je sobota a bude pěknej cirkus. Tím myslel, že se polinou z reprobeden chilské rytmy.

 

26. února

Cirkus byl, ale rušil jen Martina, budil se celou noc. Je vzrušující pozorovat lišaje, jak zapomněl na to, že skončila noc. Přiletěl za mnou se rozloučit? Lišaji oleandrový, máš pro mě nějaký vzkaz? Kondoři na pláži ignorujou všechno kromě zbytků od večeře. Vyzobávají poslední zbytky. Trpící hladem čekají na moře, na to, co jim vyplaví na břeh. Taková lenost se jen tak nevidí. Pták jeden línej. Nehne se. Čeká, až mu voda mořskou potvoru doservíruje přímo k zobáku. To my máme elánu, jdeme na kopči. A my, my si zajdeme přímo k nim. Loučíme se s Playa Rinconada a přesouváme se přes Santa Monica po cestě směrem k oceánu. Jsem vyslaná na průzkum jako běžec, Martin jako lezec. Hezky si nás ty dva ochočili. Vracíme se oba s nepořízenou. Nevadí, jedeme dál do národního parku Murro Moreno. Kytky nemáme, jen míjíme díry do dolů. Hezký je pohled z vršku na hladinu moře. Hraju hru, Pepku vyskoč. Vyskočím a Martine, foť. Na ostrově odpočívají lachtani. Válí se od nás docela daleko. Lachtani, mávám na ně. To určitě. Takovou dálku k tobě, abys mě očumovala. Vjedeme do parku a otevřela se před námi cesta podél hranic území. Rozběhla jsem se z pozvolného svahu. Proč? Chtělo se mi běhat. Po stovkách metrů zase nazpátek. Vidím, jak správce parku nastartuje auto a přibližuje se k nám. Pavel ukazuje na mě a říká správci, že seňora bude mluvit anglicky. Dostávám úkol se zeptat na kopči. Mohou být ve výšce 2000 metrů, ale nedá se tam zajet autem, jen vyjít pěšky. Omlouval se za bordel Chilanů, kteří mají krásnou zemi a bohužel zatím nepochopili, že ten bordel, kterej produkujou, je opravdu hroznej. Hrozný chování. No jo, taky občas si říkám proč? Proč jsou na světě hnusní, vyloženě hnusní lidi. Copak je to tak těžké? Rozumět a pochopit zásady a principy lidského chování a žití? Už jsme zase u Dolní a Horní Lhoty, protože dolní mají své zásady a horní taky své. V tom je zakopaný pes. I Konfucius, a to je už pěkně dávno, mluvil o společném harmonickém žití. O úctě ke starším, k přírodě, děti k rodičům a opačně, kaktusář ke kaktusáři, prostě člověk k člověku. Lhotskými slovy, jen jedna Lhota. Né Horní a Dolní, vůbec né nějaká Západní či Východní. Sakra. Zpátky ke správci. Moc poděkujeme, Pavel mě s ním vyfotí a nazdárek. Hele Petro, byl vysokej skoro jako ty, byl vzdělanej a celkově vypadal dobře. To jsme na námluvách? Pokud se mě chtěli zbavit a nechat mě tady, mohli by mi vybrat trochu vyššího. Musela bych jim za odměnu, že mě tu nechali, hledat lokality kaktusů. Myslím, že hledat malý chlupatý zelený nebo modrý by mi zas tak nevadilo. V Antofagastě absolvujeme malou objížďku kolem města, protože na hlavní třídě probíhá cyklistická časovka. Kdo nejezdí na kole, surfuje. Speciálně dnešní nedělní ráno do moře naskákalo hodně surfařů. Cyklistika to je moje gusto, ale prkno? Stačí mi v moři jedna malá vlna a mám hned panický strach, že mě odnese na volný oceán. Nerozumím tomu, jak žena spadla přes palubu výletní lodě a byla schopná ve vodě přežít až deset hodin. Můj rekord by byl deset minut strachu a konec.

Za městem je několik cementáren. Všechno je zaprášené. Palmy na dělícím pruhy mezi silnicemi, domy, totálně všechno.

 

 

 

To je k nevíře, Cuesta El Cobre je k nepoznání. Minule jsme rvali auto do kopce po štěrku, podkládali kola gumovými rohožkami, tlačili a tlačili auto přes šutry. Nakonec jsme se vzdali. Vzdali jsme se cestě, která sice končila po jednom kilometru, ale překonat ji, se dalo jen po svých. A dneska? Nová asfaltka a ještě k tomu jim Francouzi vybudovali odpočívadla. Využijeme pohostinnosti tohoto kraje a uvelebíme se u betonových stolů a hodujeme. Kluci dali k obědu olejovky, my mušle. Po gáblíku se natáhnu na lavičku. Docela pohodlné válení.

 

Kluci mají bezva nápad, jak zaplnit našimi odpadky jejich koše. Koše sice jsou na odpadky. Jen doufám, že jen mají někoho, kdo je bude vyvážet. Nebude z toho tady smeťák? Snad ne. Nad El Cobre lezeme do kopce na Copiapoe solaris, která kvete a má plody.

 

 

Martin je moc nadšený. Je tu i pyrrhocactus. V autě se kluci vlastně dohadujou, co to vlastně je?  Na další lokalitě na Caleta Botija zastavujeme na C. varispinata a ahrepephiana.

 

 Opět se divím, jak se to tady změnilo. Zřejmě oblast zasáhly velké deště a i tady voda smetla cestu. Současná cesta vede podél pobřeží. Kroutí se oproti té původní poněkud jinak klikatě. Další lokalitou je C. haseltoniana.

 

 

 Velký kytky mezi velkými rozpálenými kameny. Pěkně z nás leje. Sednu si na kámen a chci meditovat čubrněním do moře. Pálí mě zadek, šutr mě donutil ho neotravovat, vždyť se hřeje na sluníčku. Musí si nakumulovat teplo na studenou noc. Stoupnu si a tak jako Robinson vyhlížel loď, vyhlížím velrybu. Petro jedem. Dneska byl oceán bez velrybího vodotrysku.

 

V Paposo nemají chleba, ale pivo ano. Stočíme se k pláži. Cesta je tady taky vymletá, ale není do svahu. Nasbíráme suché klacky na zátop. Polívka je hned uvařená. Dobrou chuť. Koupačka může začít. Večerní očista.

 

27. února

Vstávat v osm a čekat na sluníčko? Tomu se dá těžko uvěřit. Vydatná snídaně. Moře opět přineslo mořské ježky. Jak je ale upravit, jak je jíst. Jako ústřice? Super. Koupačka. Vracím se a vylezu na útes. Místní ženy házejí hák do moře a vytahují chaluhy. Ptám se, co pak s nimi dělají. Všechno usuší a připraví pro farmaceutickou firmu. Hodně chaluh využije i kosmetický průmysl, hlavně na šampony. Mám svůj styl. Stačí jen voda.

 

Vlasy si mýt jen vodou? Tak to dělám já a můj kadeřník. V tomto případě v Šampónové Lhotě bydlí většina. Cestou míjíme hodně informačních cedulí. Pozor NEBLINA. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Co blbneš? Píše se to na ceduli. Jen trochu přeháním. Další cedule čili ukazatele míří k pláži. Každý kousek pláže má své jméno. Playa Cachinales, Playa Bandurrias. Zřejmě místní názvy, neumím to přeložit. Hlavu mám otočenou k moři a uchem poslouchám kluky, kteří zvolili téma CITES a FYTO. Systém pro podnikatele obchodujícími se zvířaty a rostlinami. Další zastavení. Mám meditační den, sedím na pláži, čekám na velrybu a začínám přemýšlet o mořské pěně. Vlny, vítr, proudy, vlnolamy a příboj? Není to dobrý nápad, posílá mi signál můj mozek. Sedím na písku, ruce volně položené na kolenou. Je osvobozující se ztratit ve svých myšlenkách, na nic nemyslet, nechat se unášet. Mohla bych tu sedět delší dobu, kdyby mě neodvolali kluci. Nesou plody C. haseltoniana. Jupí.

 

Za Paposo zůstávám na chvíli s Lumírem v autě. V jeho očích děs, pod Pavlovou sedačkou smrad z bot. Proč jsem si vzala s sebou bulharský parfém? Dostala jsem ho jako provokativní dárek od jedné studentky. Mluvili jsme o parfémech a zmínila jsem jeden týden se studentkou z Bulharska, která se musela polívat zázračnou růžovou tekutinou od hlavy až k patě. Parfém se nějak rychle odpařoval a během několika minut jsem viděla všechno růžově. Okno mi nedovolila otevřít, prý by nastydla. Petro klid, jsi profesionál, to dáš! Zvedal se mi žaludek. Dala jsem to, ale na toaletu. Divila se, kde jsem tak dlouho. Byla tam fronta asi. A tak po svém zajímavém vyprávění mi studentka jako dárek donesla bulharský růžový parfém a ještě k tomu růžové bulharské mýdlo. Byla taky z Bulharska a zvedal se jí kufr jako mně. Malý vzorek růžové tekutiny ležel doma, a protože vtipné dárky nevyhazuju, jeho čas přišel na cestě do Bolívie. Tak frajere, ukaž, co umíš. Cákám sem, cákám tam, dozadu, pod i nad. Čekáme na účinek. Musíme si zvyknout, Pavlův smrad se nepřerazil.

Pan Pavel s panem Martinem se vrátili a divili se, proč máme takový smrad v autě. Proč asi? Vybuchli jsme smíchy s Lumírem, ale zatloukli jsme všechno. Další salva smíchu následovala po té, když Pavel otevřel téma o tom, co je pro chlapa atraktivní. Bylo, nebylo jedno stavení, kde bydlel zoofil. Zamiloval se do kozy. Vždyť mu musela utéct, koza nepostojí ani na dojení. Víš proč? Dal jí na nohy holínky. Slzy mi tečou. Láska ke zvířatům je věc sice chvályhodná, ale pokud se zvrhne v sexuální touhu, jedná se o deviaci, ačkoli někteří psychiatři považují zoofilii za druh sexuální orientace. O tom, že v této problematice nepanuje mezi odborníky shoda, svědčí i rozdíly v trestním právu. V některých zemích je zoofilie trestná, jinde, jako třeba v České republice, je dosud legální. Všeobecně se považuje za vzácnou sexuální úchylku, ale v kolika procentech skutečně postihuje populaci, nikdo neví. Lidé, kteří sami sebe označují za zoofily, často tvrdí, že jejich láska ke zvířatům je spíše romantická nežli sexuální, a říkají, že právě tento fakt je odlišuje od těch, kteří páchají čistě sexuálně motivované činy. Milá kozo, líbí či nelíbí? Tak snad by ti pomohla stížnost kvůli holínkám? Nejsou boty na nohou jako boty na nohou.

A na Taltal. Quebrada San Ramon, lokalita C. cinerea.

 

 

Kristátní forma vypadá jako děloha. Na protější straně je pozemek se zavlažovacím systémem. Co se děje za vysokou zdí, můžeme jet spekulovat. V San Pablo do supermercada a potom nás čeká plážová siesta v Tantal. Chleba, sýr a avokádo. Pavlovi vůbec nechutná. Hele psisko. Opovaž se mu dát avokádo. Pro mě delikatesa. Pro tebe a psy jed. Abych nezapomněla, pánové, musíme sebrat dříví na večer. Taltal se rozrůstá. Kolik má vůbec obyvatel? 11 000 obyvatel, z toho 4 918 žen. Kolik mužů? Brnkačka to spočítat. Původ jména je domorodé slovo Thalthal, což znamená noční pták. Historie města začíná otevřením dolu s mědí El Cobre. Tím podnikatelem byl José Antonia Moreno. Bylo to v roce 1850 a asi dvacet kilometrů od Taltalu. Velký boom začal o několik let později, v roce 1876, otevřením dusičnanových dolů. Člověk se učí o chilském ledku a on byl odsud. Postavili zde záhy i železnici, která byla demontována kvůli ukončení těžby. Odhaduje se, že na vrcholu výroby ve třicátých letech měl Taltal populaci přes 30 000. Na Cifuncho vede nová asfaltová silnice. Na kopci je rozmanitá skladba. Soliterní forma C. cinerea. Za Cifuncho C. rupesris a eriosice. Nádherný výhled na moře.

 

 

 

Zvoní telefon. Domov volá. Holky nám volají a chtějí vědět, zda jsme v pořádku, protože v Santiago de Chile je velký sesuv půdy. Díky zprávám z domoviny se dozvídáme, co se tady děje. Pavel chce sebrat plody na strmé skále, tak jako kamzice mu pro ně vylezu. Pohoda. Další kytky hledáme mezi skalami a oceánem. Mám pocit, že jich tu bylo mnohem víc. Připomíná mi to pole se šutrama. Krásná pláž. Martin sjede autem až k moři. Myslíš, ptá se, že vyjedeme nazpátek? Uvidíme.

 

Jdu loupat brambory, bude bramboračka. Martin je nervózní, jde vycouvat ještě dřív, než začnu vařit vodu. Chtěli jsme vzít plachtu a dát ji pod kola, ale zvládnul to bravurně. Jako vždy. Večerní koupačka a víno. Došla voda. Jdu s bandaskou ji nabrat do moře. To je švanda, chachacha. Bandaska mi utíká, honím ji s přílivem a i odlivem. S tou největší vlnou mám konečně vody dost. Dost na umytí nádobí. Kluci vínujou na plachtě. Natáhnout se a pozorovat hvězdy. Nejde mi do hlavy, jak ti dva, slovy Pavel a Martin, nemohli najít Jižní kříž. Konečně. Odcházím psát deník do stanu. Usínám a slyším moje trio debatovat.

 

28. února

Jé, to je zábava. Budit mě. Sluníčko svítí. Vstávej. Dívám se jedním okem ze stanu. Podívej se na lachtany. Válej se ve vlnách a taky nikam nespěchaj. Tak jo. Odjezd a to hned na Pan de Azúcar. Dneska je zvířecí den. Zorro přeběhl přes cestu. Po několika kilometrech další. Odbočujem na lokalitu Esmeralda. Krásně tady kvete C. colunma-alba.

 

 

Pavel mi vysvětluje, že tady roste slanomilná vegetace. Pod Azúcarem by měla růst cukrová snad. Chce se mi taky něco říct. Od roku 2012 se opět něco změnilo. Nové cesty se solným nástřikem. Plastové patníky krásně lemujou tmavé pruhy. Na druhé dnešní lokalitě si fotím thelocephaly, kopči, hlavně columnu-albu. Samá kopča. Píšu kopčí příběh. Ta malá, to je miminko, větší bratr a sestra, mnohem větší rodiče. Ta velká hromada je popel z krematoria. Dalším zástupcem zvířecí říše, který nám dovolil ho pozorovat, je ještěrka. Pokud se o někom říká, že je jako ještěrka, tak mu hodně lichotí. Chilské ještěrky trochu provokujou. Dívat se můžeš, ale fotit jen s novinářským průkazem.

Výhodou je, že otisk lamích nožek ve vyschlé zemi jen tak nezmizí. Otočím se kolem dokola, kde jsou holky? Nevidím ji, je v horku někde přikrčená mezi keříky. Jen tak si přežvykuje a z úkrytu mě pozoruje. Výška 269 metrů. Lokalita Esmeralda. To je taková klasika. Čtyři druhy kytek. Co to plácám, je jich mnohem víc, ale pro naše kvarteto čtyři. Připadá mi, že zelená zahrádka vypadá jako po požáru. Kdepak požár, vysvětluje mi Pavel. Jedná se o houbu, která napadá všechno, co ji přijde do cesty. Rychle pryč, proti mykóze nemám žádnou mast. Nebude rychlá jako ještěrka, nenapadne mě.

 

 

 

Radost mi dělá, moment…Lumčo jak se tomu nadává…kvetoucí nulama. Něžný modrý kvítek, jako pomněnka. Tak mě jenom pomni. Pomněnka a konvalinka jsou dvě kvítka nevinná, jedna volá, nezapomeň, druhá, buď vždy upřímná. Hola, pole s kopčema. Martina překvapuje, že alby jsou i tady. Jó, Martine, to je jen otázka poznání, zazní Pavlova obvyklá fráze. Vy borci, vždyť to je stejná lokalita, na které jsme už byli. To je poznání, je-li to pravda? Vracíme se stejnou cestou. Jsme v Národním parku Pan de Azúcar.

 

Cesta na Lomitas je uzavřená, musíme pokračovat. Pláže nemají chybu. Ohniště a dobrá místa na stany. Najdou se i cabaňosy.

 

 

Za cukrovou homolí je k prozkoumání hodně lokalit s Copiapoí cinerascens a thelocephaly. Sranda je, že chutnají lamám, které je vykopou a okusují.  Jak kytky najít a nesežrat? Zahraju si na nechamtivou lamu. Brázdím lokalitu všemi směry a hrabu prsty v zemi. No jo. Martine, mám. Mám, ale plody jsou nezralý. To je fakt bomba. U silnice se leskne cedule s nápisem COPIAPOA. Můžeš mě vyfotit, Petro? Jasně, Lumčo. Dovedete si představit, vy kaktusářská obci, že jedete po kytkách a podél cest jsou cedule upozorňující na to, co všechno tady roste. A vy na ceduli dopíšete, jak daleko od cesty, nebo už ne. Pokračujeme na Chaňaral. Zastávka na benzínce. Jdu na duchas a Pavel taky. Když jsme se zase potkali u auta, oba dva k nepoznání, shodli jsme se na tom, že bláto z našich těl odtékalo dost dlouho a neucpalo odpad. Pláž El Refugio s bílým pískem. V překladu útočiště a útulek. Petro, nezlob, mluvím sama k sobě. Kluci mají hodně blbých nápadů, ale hodit mě do útulku. Kdyby mě tu nechali, psala bych scénář k filmu. Místo stvořené k filmování. Už to vidím. Kůň klusá po pláži… Scénář k filmu definitivně zapískuje Martin. „Kručí mi v břiše“. V marketu nesmíme zapomenout koupit víno. Lumča má dneska narozky. Kluky napadá originálnější dárek. Udělat mu kytku s řezaných copiapoí. Tak co je? Jdeme na večeři? Restaurace Palo blanco. Objednáváme si opět rybu. Kluci s pyré, my s Martinem bez. Kluci pivo, my džus melounový a pomerančový. Číšník je z Kolumbie a mluví anglicky. Ptám se ho, kde studoval. Rozpovídal se, že v Americe a že je moc krásná. Neřekl mi konkrétně kde, protože ho odvolal kolega. Konverzace s hosty nebude a basta.

 

Další nocování na pláži. Jako správná hospodyňka natáhnu šňůru na prádlo, vyhodím vlasy zpod kšiltovky a začínám sušit. Na pořadu večera je víno a muzika. Dneska večer se vítr rozdováděl. Vítr dneska večer, Lumír každý večer.

 

1. března

Slavíme narozeniny. Kdopak má dneska narozeniny? Lumíre… Lumčo, ty kluku jeden…malý dárek…na prsty ruky jsem si dala mušle a napsala voucher na masáž kolen… kdykoliv na doživotí, to chtěl Lumír připsat, a lahvinku Saviňonu. Vedle stanu ležela matrace. Na každé pláži je hrozný bordel a kde je bordel, tam se rodí inspirace. Kdybych neměla co na sebe, najdu to tady. Chilský secondhand. Matrace je podklad. Na matraci pokládám sebraný bordel z pláže tak, abych vymodelovala chlapa. Seňora El Matrace. I ženská by se dala udělat. Lumír má z toho bžundu, prej dobrej ležák.

 

Prádlo přes noc nedoschlo, mám nápad. Na vojenském kompasu mám šňůru. Uchytím ji mezi okna a sušička je na světě. Tedy mezi okny. Martin pustil rádio. Jmenuje se Parkinson? To má zřejmě mnoho posluchačů. I cizince. To je prča. Na další záchvat smíchu jsme nemuseli čekat dlouho. Pavel má mobil, odhad Lumíra, za deset táců. Někde soudruzi z NDR asi udělali chybu. Pavel napíše na kus papíru zprávu, vyfotí ji a formou mmsky odesílá. Na druhou stranu, jiný by byl v prdeli, Pavel si poradil. Linoucí muzika z rádia mě nutí vystoupit z auta. Uchopím rychleschnoucí ručník červené barvy, trsám a trsám, zpívajíce úryvek z Bizetovy Carmen „Toreador, en garde, Toreador, Toreador!“, dráždím kluky. Co na to kluci? Dívají se na mě, jak no vola. První dnešní lokalita. 40 Minas. C. thelocephala malleolata, C. aff. Calderana.

 

Problém je hrozné jméno napsat a trochu horší je kytku najít. Za prvé je sucho a kytky jsou zatažený. Za druhé je vidět, jak lama najde všechno, vyhrabe a sežere celou rostlinu i s kořínky. Pozor, detektivní kancelář Petra je na stopě. Někdo tu byl. Otisk boty velikosti 39 s puntíkovanou podrážkou. Jako detektiv jsem vypátrala plody. S entusiasmem běžím k Martínkovi. Automaticky sebere plody a…? Martine nastoupíme před autem, říká Lumír, a můžeš poděkovat. Přesun na druhou lokalitu 40 Minas. Znamená to jediné. Vylézt na kopec a uvidět ji. Eriosicae megacarpa.

Výška padesát cenťáků. Kolem samé C. calderana.

 

 

Jak jsme vylezli, tak jsme slezli z kopce, ale trochu rychleji. Čeká nás oběd. Kluci obědvají a mně nedá se zvednout a jít prozkoumat, zda něco neroste na pískových plochách u pat kopců. Zdá se, že se kytky sesunuly z kopce. Rychle zakořenily? Nevím, nemám zdání, ale jsou tu. Další lokalitou by měla být lokalita C. brigesi. Provokuju kluky, že ta kytka, která je mezi ostatními, není stejná. Vidíte jasně světlejší zelenou barvu a trny míří směrem k moři. Dozvídám se, jaký je rozdíl mezi talisem a euforbií. Mně to připomíná tělem Kristovu korunu. Euforbie je černá a teče z ní mlíko.

 

Zastavujeme blízko moře. S Martinem prozkoumáváme písečnou lokalitu. Copak to tady mezi šutry máme? Cumulopuntia. Všude dokola klasický bordel, odpadky a odpadky a zase odpadky. Směr na Caldera. Co je tady nového? Mirador. Pochvala Chilanům, tady se vyšvihli. Příjezdovou cestu označili oranžovými pruhy a svítí pěkně na dálku. Pavel křičí, zastav. Tentokráte mezi šutrama je C. calderana. Sluníčko je moc ostré a tím pádem se špatně fotí. Stínící deštník by nebyl? Na Piedra Zoologika vystupujeme bez Martina, dal se do třídění semínek. Klasickou trojku nikdo nehlídá, začínáme blbnout. Do jednoho otvoru v kamenu se napresuju a modlím se jako kudlanka. Ještěže mě nevidí. Pavel se toho hned chytí a napresuje se ke mně. Lumír v nás vidí Josefa a Marii. Tak velkého syna jsem porodila?

 

 

Nebuď drzá, holčičko, v reálu jsi o trochu mladší. Dneska jsme jedli hodně vtipné kaše. Hele Petro, skáče tady ptáček. Jo, vidím ho mezi tvýma nohama. Jako skrz tvé nohy, ale co člověku vypadne z pusy, to se nedá vrátit. Pavel se zařehtá ještě jednou. Lumír dělá něco v autě a suše pronese, sakra mě už to vystříklo. Všichni se na něj se zájmem podíváme. Otevíral láhev perlivé vody. Za letištěm odbočujeme na Puerto Viajo. Krajina plná písku, stačí jen vyskočit a stavět hrady. Hromady písku občas rozrazí pás zelených keřů. To je bomba. Doprostřed pískového koberce někdo nainstaloval sedací soupravu. Jdeme na návštěvu? Myslela jsem si, že písek je nekonečný. Kde se tady vzaly oázy? Beduíni? Odbočka na Las Salinas, pak na Barranquilla. Lokalita, kde bychom měli najít Telecepfala odierii.

 

Našli jsme. Šest exemplářů. Kluci pět a já to poslední. Charakteristika kytek? Totálně suché. Lamy všechno vykoušou. Dorazili jsme na Barranquilla. Vítají nás značky pozor smyk. Led na silnici? Písek. Vítr fouká nepřetržitě a odvádí dobrou pískovou práci. Co to je? Malý, šedý a chlupatý? Myšičky? Ne, ne, to jsou semena eulichnií. Martin fotí Pyrrhocactus a ještěrku.

 

Můj objektiv zaměří černé skály a haldu odpadků. Sjíždíme blíž k moři. Dunýýýýýýýýýýý. Kdo tam bude dřív? Prej to je hra pro prťata. Dospěláci mě ignorujou. Náhodou je to o statečnosti. Vydržet v horkém písku to je um. U Carrizal Bajo procházíme mezi velkými shluky C. dealbata.

 

 Fotím oxalis. Vítr si s kvítky hraje a čeká, co udělám. Přidržím si je. Už zase bude večer. Odbočka na Caleta Los Burros a opět dolů k moři.

 

 

Dneska dáme špagety. Kluci přidají lunchmeat a kečup. Tak to nic pro mě, zkombinuju si je s parmazánem. Myju nádobí a těším se, až hupsnu do moře. Jsem hrozná. První, co uvidím na kamenné pláži je něco bílého. Obratel. Totálně vybělený. Zjišťuju, že moje zoologie nic moc. Za to designérka jsem moc dobrá. Do obratle natrhám kytky a mám originální dekoraci. Večer končíme debatou a vínem.

 

2. března

To je ráno. Poprvé po tolika dnech kluci posnídali a hromadně vyběhli na kopec. Mají prý dost práce s C. megarhisa, říkají jí parvula a dalším skvostem na vyšší pozici se můžou těšit na Pyrrhocactus carizalensis. Pro mě je to jen pyrrháč. Tak jako tady dole pod kopcem hrnec. Je černý od sazí a mám fintu, jak z něj dostat saze. Točit hrncem v písku. A jaký je po několika kruzích fešák. Odškrtnuto. Složit stan, další položka je splněna. Narvat všechno do kufru a uklidit basuru. Nemohu tomu uvěřit, ale kytky v obratlové váze nezvadly. Dala jsem je večer Pavlovi na palubu auta. Zřejmě za to může vzdušná vlhkost, kterou Pavel uvolnil během noci. Kluci, vy se vracíte a nemáte plody pyrrháčů. Vypustila jsem vás s bojovým úkolem a nic. Co jste tam proboha dělali? Zase je to na mně. Jdu na věc. Myslí si, že jen tak machruju, ale už při čištění hrnce jsem tušila, že je tam jeden plod. To, že moji rádcové nic nenašli, za to si můžu sama. Vypustila jsem je bez motivace. Za skálou ho vidím, jak se na mě tetelí. Tak kamaráde, jdu tě oškubat. Kdy mi konečně koupí pinzetu. Nechci se popíchat, ale stejně se popíchám. Klackem dolovat plod je cesta trnitá. Kdybych věděla, jaká slova na mě spustí při návratu, tak bych…co? Ani nevím. Přiběhnu celá šťastná k Martínkovi a z kapsy vytahuju plod. To není pyrrháč, to je kopča. Pavle, řekni něco. Co to je? Pyrrháč. Chceš plod? Martin prská, že ta kytka je pyrrháč, ale plod je z kopči. Ježišimarjá, přece jsem to sebrala z téhle kytky. Hups, plod je prázdný. Semena se vysypala v kapse. Vybírám ven jedno semeno za druhým. Martin stále zpívá tu svou. Je to z kopči. Ježišímarjá, moje kapsa v životě žádný plod neviděla. Tak jo, nakonec uvěřil a milostivě semena nasoukal do svého sáčku. Hele, Petro! Přichází ke mně Pavel s několika papírovými sáčky. Tady máš pytlíky a sbírej klidně pro mě. Díkas.

Martine, kam běžíš? Tomu nebudete věřit. Porovnal můj pyrrháč s fotkou kytky, kterou našel i s plodem. Plod tam nechal, jelikož si myslel, že je to kopča. Byl moc nedůvěřivý. Lumčo, máme dost času, než se vrátí. Sedni si a zavážu ti koleno. Tato služba sice nebyla zahrnuta ve voucheru. V ordinaci bys zacáloval dvě kila, ode mě je to grátis. Martínek se vrací se vztyčeným pytlíkem. Tak jsem cvrnknul do plodu a na temeno pyrrháče se vysypalo dvacet semen. Tak se to má dělat. Chlapi si vždycky všechno zdůvodněj a konec příběhu je, pějme chválu Martinovi. Jo a ženský maj poslední slovo. Lumčo, i ty Brute! To bylo moc vtipný. Tenkrát na lokalitě jsem byla klidná, byla to moje výhra. Jen nechápu dneska, proč ten word přepisuje stokrát slovo pyrrháč na pcháč. Pyrrháče už nechci vidět. Popojedem asi kilák od nocležiště na lokalitu C. dealbata. Kluci děkujem. Křičí a vybírá z kytky plody. Snad holky. Kopča je holka, kluk by musel být kopčák nebo kupčák?

Hele dělám business. Přidám k tomu názvu variata burrosensis a bude se to líp prodávat. Hele Pavle, volá Martin. Myslím si, že kytky tady jsou opravdu jiný. Vyprávím klukům, jak včera po skleničce jsem ležela ve stanu a i když jsem věděla, že ležím, tak jsem se stanem jela. Tak si dej ještě po ránu slivku. Pokud neochutnáš jinou slivovici, netušíš, jaký je mezi nimi rozdíl. V lednu všichni v práci prskali, tak jsem preventivně otevřela Jelínka. No jo, ten nekrotizuje jen hrdlo, kdežto ta Lumčova dezinfekce se rozlívá i do hrudi. Mrcha umí zahřát.

Další lokalita C. dealbata carrialensis.

 

 Jsme opět na Caleta Los Burritos. Petro, hledej kytky podobný gymnům. Děláš si ze mě šprťouchlata? Amatéři. Vzpomínáte, včera večer? Mezi dealbatama vám ukazuju kytky a tvrdím, že jsou jinak otrněný, mají jiný plody a květy. Vy specialisté mě posíláte do háje s tím, že to jsou semenáčky nebo malé kopči. Teď jsme tady a vy mi ukazujete ty včerejší semenáčky a malé kopči a pojmenováváte je echinus?

 

 Hohoho! Včera jste mě dvakrát odmítli a dneska vám mám sbírat plody? Pískneš a sbírej? Házím na to Bobek de las Burritos. Hele kluci, přemýšlí Martin. Asi Petru budu muset víc poslouchat. Jo, respekt. Další lokalita se mi zamlouvá svým jménem. Caleta Gaviota a Caleta Burro. Racek a osel? Jak ti dva se dali dohromady? V laguně u Carrizal bajo krouží po hladině několik černých labutí. Labuť? Elegantní bílé i černé labutě jsou symbolem duchovnosti, věčné lásky i smrti. Mají nádherné peří, křídla se širokým rozpětím, dlouhý krk a oranžový zobák. Pronikavý výhružný sykot, vznešenost a elegance.  Labutě představuje inspiraci pro básníky a filosofy. Bílá labuť představuje radost. Černá labuť je symbolem zakázaných vášní a hříšných tužeb. To jsme my. Na kaktusových cestách nás provází radost, vášeň. Hřešíme. Černý humor je nám blízký. Co? To už je jedna? Rychle nám čas utíká. Vjíždíme do města Huasco. Pavel opět zavzpomínal na staré časy, kdy tady potkal Chilanku, která měla vytetovaný květ kopči. Kde, to ale neřekl. Kolem města jsou oplocené pozemky, olivové háje, prodejny s artesanama a olivama. Město protínají železnice. Vlaky převážejí zboží z přístavu a jiné zase do přístavu. Organizovaný mumraj. V merkádu nemají chleba, co to je? Nevadí, koupíme ho za rohem v malém obchodě. Labyrintové město. Město jednosměrných ulic. Pavel se vyzná, jdeme za ním. Obědváme na náměstí. Hele, jdu si vyfotit kostel a ibišky.

 

Chlápek, sedící na lavičce, mě pozoruje. Využiju situace a ptám se, jak se jmenuje náměstí a jak se jmenoval chlápek, který tu teď stojí jako socha dominující celému náměstí. La plaza de Vierno. Děkuju. To je gubernátor, který žil, když Chile bojovala s Peru a Bolívií. Jméno mi stejně neřekl. Možná to byl Diego Portales? Ve 30. letech 19. století? Vracím se ke klukům, kteří blbnou u pítek. To abys měla zase hodně fotek do prezentace.

 

To jsou zlatíčka! Tak to jsem fakt já neřekla. To říkaj holky na Facu. Nejde mi to vyslovit dobrovolně a z přinucení, to už vůbec ne. Směr Freirina na C. alticostata.

 

 Kluci běhají po kopci a paběrkujou plody. Mohla bych jim pomoct, ale víc mě lákají kozy v ohradě. Jak si někdo může myslet, že koza smrdí. Jim to tady voní eukalyptem. Kozo, taky si větvičku utrhnu. Další lokalitu, kterou navštívíme, je za prasečákem. Pojmenuju ji oslí stezka. Proč si vybrali zrovna místo pod dráty vysokého napětí? Možná díky C. griseoviolacea. Nádherný kytky.

 

 

 Mám o zábavu postaráno, jelikož z lovu plodů mě nikdo neuvolnil.

 

Tak zase znova jazykolam z kytek. Cumulopuntia a cylindroopuntia. Míříme na Vallenar. Hele kluci, blíží se večer, hledáme cestou i nějaké dříví. Poslední lokalitou je bordel na druhou. Lítají kolem dokola igelity různých tvarů a velikostí a toaletní papíry různých délek. Malý smeťák nám ukazuje i Thelocephalu duripulpu.

 

To je vtipný. Takový malý kuličky. Kuličky? Mám hledat kuličky? A plody. Nechápu, jak někoho napadlo zastavit na divném místě s divnějším jménem a něco hledat. Quebrada Tatara. Po deseti minutách jsem se dokutálela s kuličkama ke klukům. Přebrali si kulatou nadílku a než dokončili svoje teorie o kuličkách, našla jsem kusy dřeva i bez nich. Zase spíme u moře. Dneska máme rajskou s kuskusem. Martin mě opět honí, abych se šla vykoupat. Myslela jsem si, že alkoholový večírek se rozjede, ale chlapci brzo odpadli.

 

Historky o těch jejich. Můžeš se mi věnovat zlato? Co to plácáš? Jo aha, že ta tvoje si vyžaduje pozornost. Fine. Tak se mi svěř. No jo no. Vůbec tomu nerozumím, co to je za hru. Tak ještě jednou. Ona se dívá na oblíbený seriál a zavolá tě na gauč. Ty jako dorazíš a ona se stále dívá na seriál. Čekáš, že by mohla být reklama, čas na vzájemné věnování se jeden druhému a… reklama začíná a ona využívá pauzy k tomu, aby si odběhla umýt vlasy. To je i na mě moc zapeklitá situace. Psala jsem jen věnování do památníku a tomuto druhu věnování se mi se opravdu nevěnuju. První blbost je to vyslovit a ještě větší blbost něco takového poskytovat.

 

 3. března

Klasická snídaně. Téma se změnilo ve stavbu skleníku. Mlha se drží v údolí. Povídání o konstrukcích se jí natolik zalíbilo, že se nehne ani na krok od nás. Nezná tu povídačku o tom, jak se někdo vypaří jako pára z hrnce. Znamená to jediné. Sbalit navlhlé stany a čekat, zda někde cestou potkáme sluníčko. Tady člověk zmíní vlhkost a následuje přednáška o vlhkosti. O vlhkosti vím své, ale poslouchám, jak rostliny přijímají vlhkost. Je dokázané, že kaktusy přijímají vláhu i trny. Proto se kaktusáři při toulkách za kaktusy neholí. To přijímají vláhu. Z rádia se linou chilské rytmy, vracíme se. Další téma, které je mi tak trochu fuk je pohled účastníků zájezdu na alticostata a griseoviolacea v přírodě a ve skleníku. Směr je na Valesco na Freirina. Nádherný černý kytky. Neoporterie villoza.

 

 Nemůžu nezmínit C. alticostata.

 

 Mažu do kopce za Martinem jako správná koza za zelím. Už si nerozumím. Měla jsem pravidlo hledat nějakou jednodušší cestu vzhůru. Co se to děje? Obchvat? Poslední dobou se mi zdá, že pokud nohy můžou, centrální řídící jednotka se neaktivuje. Jinak to má Lumča. Nohy ho sice bolí jako psa, ale touha být na kopci zvítězí. Hledá, až najde. Obslužná cesta kolem kopce vede až k vrcholu. Je to lišák.

 

Nějak jsme zapomněli na Pavla. Ten stojí uprostřed kopce a je mu podezřelé, jak rychle jsme se tam všichni dostali. Nakecat si od nás, že šerpové nás vynesli, si nenechá. Počkáme, až se mu podaří k nám vystoupat a pak mu zase zdrháme dolů. Docela výška. Z pohledu vzhůru je Pavel pěkně kulaťoulinkej. Další lokalita je z hlavní silnice odbočkou na Quebradita a pak Cuesta Totora. Pěkné serpentiny. Na cestě sedí seňor a dívá se dolů do údolí na svůj domek, na políčko a na koně. Kdepak. Zahlédla jsem další domek. Asi jeho sousedka. Šmírák jeden! Kdepak chlapi. Ti naši našli ve svahu pyrrháč. Lumíre, co to fotíš? Parazita na eucheniích. Pavel mi vysvětluje, že žijou v symbióze. Co, že? Dneska teorie o symbiotických vztazích je taková zvláštní. Vztahy mají širokou škálu. Mutualismus je symbióza výhodná pro oba partnery. Něco jako já a Martin? Na druhé straně, taková neutralistická symbióza mě fascinuje. Je to teoretický vztah, při kterém na sebe dva druhy nepůsobí vůbec. Pomóóóc! Prý se tento vztah těžko dokazuje. Fakt? Tak tohle definoval kdo? Podle mě, nejvíc srozumitelný je parazitismus. Prostě pro jednoho je to výhoda a ten druhý trpí. Pavle, tak co vám říkali na univerzitě? O jaký konkrétní symbiotický vztah se jedná? Pavel mlčí. To znamená, že náš vztah mohu klasifikovat jako ektosymbiózu, kdy se nenacházíme jeden na povrchu druhého, jen poblíž sebe. Tak je to! Krásná lokalita po sjezdu z Cuesta Totora. C. corralensis.

 

 

 Lokalita je protkaná oslí stezkou. To je záhada. Jak to bylo? Osli si udělali stezku mezi kameny. Nebo si udělali stezku a pak ji ohraničili kameny. Za druhé, to je pěkná blbost. Tolik nádherných kytek. Opět se kochám. Moc mě baví hledat plody. Nahlížet do nich a mít nepopsatelnou radost najít černá semínka. V ruce mačkám plod. Je tvrdý jako kámen. Kousnu do něj a hádejte. Do pusy se mi přesune skoro celý obsah pouzdra. Chtíc nechtíc, musela jsem ochutnat. Hmmm. Chutnají jako… jako semena kaktusů. Všechno je jednou poprvé. Lumča se mě ptá, zda jsem viděla htelocephalu. Jakou thelocephalu, to je pyrrháč. Pánové, můžete se dohodnout? Tak co to je? Pavel se otáčí, mám naději. Obraťme list. Trefné jméno, díky. Nakonec stejně děkuju Pavlovi. Děkuju za krásnou lokalitu, na kterou nás zavedl.  Na benzince v Huasco nám chce kluk umýt okna. Nějak se zasekne u mého okýnka, jakoby tušil, že si můžeme pokecat. Ta energie. Přivydělává si na benzínce. Studuje zdravotní školu. Hele, z tebe bude zdravotní bratr. Tady se o tu práci perou, protože mají za ni dobré finanční ohodnocení. Něco jako u nás. To byl vtip. Jedeme do Národního parku Llanos de Chale. Výjezd na Ruta 5. Hledáme a hledáme, najít nemůžeme T. chanarensis. Kytky jsou zalezlý a hodně hluboko. Náš plán je vrátit se brzo na nocoviště, ale nějak nám to nevychází. Na kopcích jsou další kopči. Nazelenalý. Hmmm. Když nevíš, co to je, zařaď to k alticostatě. Procházím suchým korytem řeky. Kameny, kamínky, kde se mi schováváte? Krásný dva. Vy dva, vy se mi nějak nezdáte. Jste tvrdý. Ťuknu s nimi o sebe. Nějaký kov. Určitě ze sopky. Nebo z meteoritu? Lumča to zazdil. Je to z hutí ostravských. Tak na ně kašlu.

 

Po dvou dnech jsme zase doma. Caleta los Burritos. Plápolající toaleťáky nás vítají. Potichu, tamhle je guanoco. Počítám…jedna…dva…celkem osm a miminko. Zaparkujeme na našem místě. Vyhlašujeme dnešní večer večerem pracovním v autě. Lumír dělá salát. Pavel nalije víno. Večerní diskuze se točí kolem etiket a vizitek. O tom, jak označovat rostliny na prodej. Co? Kondomy? To je dobrý. Stříhat kondomy na roubování kytek. Dáte si jalapeňos, nabízí Lumča. Dík, já raději odmítám. Otevírám další láhev. Lumča vypráví o kamarádovi z České Třebové. Začíná. Jmenuje se Jirka. No jo, ale jak dál. Počkejte, musím si vzpomenout. Za pět minut. Nic. Za hodinu nic. Tak to necháme na zítra. Lumčo, už je zítra, provokuju. Začínám abecedou a jde to ztuha. Jsme u písmene K. Mám to. Je to Král! Poslední láhev. Pozorujeme olovnatě šedivou hladinu zátoky. Dorůstající měsíc se vzhlíží v hladině jak v zrcadle. Ve stanu nemůžu usnout. Úplněk, bolí mě nohy. Nebo šok z alkoholu. Asi šok, protože se mi zdá, jak po obloze lítaj messerschmitty. Lumír zase ve snu posílá balíky kamarádovi Jirkovi do České Třebové. Tak si představ, že adresa byla kompletní, jen mi chybělo napsat jeho příjmení.

 

 

 

Kapitoly

 * 13. února –  3. března *  3. března - 16. března