30. 1. 2006 - Po ránu svítí sluníčko a tam máme stany brzo oschlé. První naše zastávka je v místech, kde bohužel došlo k úmrtí dvou kaktusářů. Udělali velikou chybu, když je k nocování zlákalo koryto řeky. Bohužel v noci pršelo, přišla záplavová vlna a už se nedokázali vymotat se spacáků.

Na lokalitě nalézáme Weingartia lecoriensis, Alostera fibrigii a Mediolobivia steimanii. Všechny kaktusy rostou opět na břidlicových výchozech nad mostem. Jmenuje se to tu Quebrada Honda a je to často navštěvované místo ihned u silnice.

 

Přesouváme se k vesničce Padgaya, známé to místo výskytu miniaturky Cintia knizeii. Na podzim zde prý nalezli jen dvě rostlinky. Teď jsou pěkně napité a je jich tu značné množství. Jen se při hledání musíme ohýbat. Rostou zde jak beztrnné tak trnité rostlinky. Jako doprovodná vegetace se vyskytuje Weingartia lecoriensis.

 

Při cestě do Potosí zastavujeme na občerstvení. Vpravo nad silnicí rostou krásné rostliny Wengartia westii spolu s všudypřítomnou Parodia masii.

 

U Potosí už zase prší a je docela zima. Přesto fotografujeme pohledy na město. Má prý asi 200 000 obyvatel a co je hlavní, je zde výjimečně signál, tak si můžeme vyřídit vše potřebné.

 

Další dnešní lokalita je nově popsaná Mediolobivia odehnalii. Bohužel těsně před skálou je rozvodněný potok, kde teče pěkně červená voda. Do toho nikdo nepoleze a tak tuto miniaturku budeme muset oželet. Na zpáteční cestě fotografujeme malého občánka Argentiny, který si na polní cestě jezdí s plastovým vláčkem. Bohužel začne pěkně řvát a jeho maminka  nám začne nadávat. Ještě vidím, jak malému chlapečkovi ukazuje, že musí  sebrat kámen a hodit ho po nás. No jiný kraj, jiný mrav.

 

Ještě zastavujeme u vesničky Millares, kde vidím poslední gymna naší cesty. Hned na skále nad vesnicí roste Gymnocalycium zegarrae millaresii. Rostliny jsou to poměrně veliké do průměru 30 cm, na kolmých skalách jsou také Blosfeldia liliputana.

Čtyřicet km před Sucre se sesunula na silnici obrovská masa zeminy a kamení. Naštěstí jsou zde již buldozery a tak po ½ hodině čekání pokračujeme do Sucre. Je to krásné město, staré historické centrum v dolíku a novější část na okolních kopcích. Po přivítaní s Brianovou rodinou jedeme na večeři do stylové restaurace,  kde si na velikém roštu necháme udělat steaky s hranolkama. Spíme v pracovně v rodinném domku na podlaze. Venku nás spát nenechají, protože „co by tomu řekli sousedi“. Hrozná noc. V místnosti je 5 koček a celou noc se baví tím, že na nás skáčou ze sedací soupravy. Kočky se vyspí přes den, my těžko.

 

31. 1. 2006 - Ta noc opravdu za moc nestála. Venca má od kocoura počůraný spacák. My ostatní jsme díky bohu svá teritoria uhájili. Paní domu připravila snídani, místní housky, pastu z avokáda, máslo a kafe. Na vedlejší stavební parcele rostou v trávě Lobivia cinebarina.

 

Loučíme se s celou rodinou a odjíždíme do Sucre. Chceme nakoupit nějaké dárky a kde jinde zažít atmosféru jihoamerického města, než na místní tržnici. Jsou zde tři, my si vybíráme Campecino. Je to směs stánků s oblečením a potravinami. Nakupujeme, fotíme, na hlavním náměstí navštěvujeme kavárničku a místní museum historie města.

 

Okolo jedné hodiny vyrážíme směr Chocabamba. Nad městem zastavujeme a fotografujeme hornaté okolí města. Ráno jsme v televizi viděli, jak po deštích jsou všude veliké sesuny zeminy, po chvíli se o tom přesvědčujeme na vlastní kůži. Naštěstí je na místě již potřebné technika, tak se moc nezdržujeme a odjíždíme na Aicille. Kousek před městečkem zastavujeme na lokalitě Sulcorebutia mentosa.

 

Na skále jich je poměrně veliké množství. Venca nás upozorňuje, že nás asi navštíví majitelka tohoto pozemku a bude chtít z naší návštěvy něco vytěžit. Naštěstí se objevují jen místní kluci, kteří nás pozorují s uctivé vzdálenosti. Bohužel světelné podmínky neumožňují kvalitní fotografie. V městečku odbočujeme směrem na místní nemocnici, projíždíme říčkou, která naštěstí nemá moc vody a vyjíždíme na okolní kopce. Asi po 8 km nalézáme vhodné místo k nocování. Vše je mokré, tak doufáme, že v noci nezmokneme.