Gymno - deník
Argentina 2007 (9)

 

24. ledna 2007
Ráno ještě nákup v supermerkádu, poslat mejly a můžeme vyrazit. Přejíždíme do provincie La Rioja a stáčíme se do oblasti Sierra Mazán a Sierra Velasco. Krajina se mění jak mávnutím kouzelným proutkem. Okolní skály jsou zbarvené do červena. Jižně Carrizal prověřujeme brdky hned vedle cesty. Všude pod keři roste G. riojense MT 07-232.
 

Jsou to pěkné a veliké rostliny. Některé dosahují až 20 cm. Současně nalézáme několik rostlin G. schickendantzii MT 07-233. Z časových důvodů se přesouváme za Carrizal směr Anillaco, kde má Tomáš od loňska lokalitu G. hosseii MT 07-234.

Jsou to krásné ploché rostliny, které rostou až na vrcholech kopečků. V této výhni je normální, že mají hnědou epidermis a jsou z velké části schované ve štěrku. Střední trny trčí kolmo vzhůru a některé rostliny jsou dokonce v květu. Je zvláštní, že jsme jen kousek od předchozí lokality a jsou tady úplně jiná gymnocalycia. G. hosseii doplňuje ještě G. saglionis MT 07-234. Všudypřítomné jsou tephrocactusy. Je škoda, že asi třetina rostlin je zde již po smrti.

Po odbočení z ruta č. devět na sedmičku se nám otevírá pohled do údolí před Anillaco. Je takový zvláštní opar. Dvě rovné silnice a uprostřed údolí šedé plochy, jako by tam byla voda, ale jedná se jen o zrcadlení. Sjíždíme 12 km a odbočujeme do leva na typovou lokalitu G. nidulans MT 07-236, Señor de la Peña.

Již z dálky je vidět veliký kámen ve tvaru indiánské hlavy. Je to zřejmě poutní místo, které je ale v době naší návštěvy liduprázdné. Zastřešená modlitebna s lavicemi a dokonce veřejné záchodky. Vše je orámováno navápněnými kameny. Později symbol tohoto zvláštního místa, hlavu indiána, vidíme prodávat jako upomínkový předmět. Jdeme neomylně. Hned na úpatí Sierra Mazan jsou první gymna. Většina gymnofilů má rostliny z těchto míst ve sbírkách. Typické hnízdovitě zatočené trny na temeni rostliny zdobí však jen pár rostlin. Některé je mají zcela rovné, silné a na všechny strany trčící. Opět se ukazuje, jakým prošli rostliny v našich sbírkách výběrem.Variabilnost těchto rostlin je opravdu veliká. Neradi opouštíme toto tajemné místo, ale čeká nás oblast okolo Anillaco.

V městečku nakupujeme potraviny a taky kilovku naložených oliv, které se v této oblasti pěstují. K nocování, jako již vícekrát, využijeme místní koupaliště, které je zároveň značeno jako tábořiště.

Celé koupaliště je několika kaskádami přepažený potok a pro stany jsou připraveny pískové plochy mezi stromy. Přichází správce a vybírá malý poplatek za využití tohoto zařízení. K mému překvapení v buši hned za potokem rostou pod keři ve velkém množství G. kiesliengii castaneum MT 07-237.

Focení si z důvodu špatného světla budeme muset nechat až na ráno. Otevíráme olivy a dobré argentinské víno, abychom dnešní úspěšný den příjemně i zakončili.

25. ledna 2007
Ráno mě vytáhne ze stanu sluníčko, krásný den. Rozhodujeme se, že se pojedeme ještě podívat na upatí Sierra Velasco, asi 5 km nad Anillaco. Kodrcáme se po hrozný cestě, která zřejmě slouží jen jako obslužná komunikace k vodárně, která shromažďuje vodu z hor a svodným kanálem ji pouští samospádem do městečka. Bohužel všude nalézáme jen G. saglionis MT 07-238. Při zpáteční cestě se ještě stavujeme nafotit lokalitu na koupališti. Sjíždíme do údolí k Udpinango, kde byly dělány sběry G. nidulans, například STO čísla. Bohužel průzkum jediného kopečku v údolí přináší jen G. riojense MT 07-239. Všudypřítomné jsou trsy Tephrocactus articulatus alexandrii a E. leucantha.

Při své loňské návštěve jsem se nedostal na G. ferrarii, tak si to letos vynahradím. Při průjezdu Quebrada de Mazan se ještě pokusíme nalézt G. mazanense. Prodíráme se hustým křovím, na kterém je z doby, kdy tady valila voda, plno naplavených větví a různého bordelu. Chvílemi to jde jen plazením horem po vrškách. Odměnou nám je ,,jen“ Pyrrhocactus bulbocaulix.

Zpáteční cesta k autu je už daleko jednodušší. Jen přebrodíme potok a jsme na silnici. Po průjezdu průsmykem odbočujeme do leva na Thermas Santa Terezita. Měli by zde být termální prameny a taky na okraji vesnice je penzion, kde se snad voda využívá. My projíždíme vesnicí. Většina baráků je rozbořená a nevypadá to tu moc obydleně. Těsně za osadou vylézáme na pískové kopečky nad vesnicí, kde by snad mohly ferrarii růst. Až úplně nahoře jsou v písku štěrkové plotny, ale bohužel žádná gymna. Nemíníme se tak lehce vzdát, ale jediné místo, kde by mohli růst kaktusy, je až na úpatí Sierra Mazan. Vracíme se a asi kilometr za vesnicí je příhodné místo. Tak se to přece povedlo. Na suťových svazích na úpatí hor nalézáme první G. ferrarii MT 07-242.

Obrovské řepovité kořeny jsou pojistka proti sesunutí rostliny ze svahu spolu se štěrkem. Krásné jsou i Pyrrhocactus bulbocaulix, který je tady obzvláště hojný. Špatně se ovšem fotí, protože udržet se na takovým svahu na suti je docela veliký problém. Přes Aimogastu se přesouváme do oblasti výskytu G. glaucum – mucidum. První na hranicích s Catamarca je Alpasinche. Rostiny MT 07-244 jsou naprosto stejné v celé oblasti výskytu G. glauca podél Sierra Valasco.

Rostou na štěrkových haldách většinou ve stínu nějakého křoví. Projíždíme skoro celou tuto oblast až do Andolucas, kde jsou poutače na koupaliště s termální vodou. Bohužel, žádná termální voda, ale docela čistý vychlorovaný bazén nám musí stačit. Majitel tohoto zařízení nás upozorňuje po zaplacení, že je tady opravdu bezpečno, součástí koupaliště je i policejní stanice. Klidně prý tady můžeme nechat na stole všechny věci, můžeme na celý den do hor, a když se vrátíme, bude vše na svém místě.

Moc tomu nevěříme, ale hned následující ráno zjišťujeme, že je to pravda. Večer jsme trochu popíjeli do noci a Jarda nechává celé naše společné finance na betonovým stole asi 10 m od stanů. Ráno je všechno v pořádku na stole. Nevím, kdyby se tohle stalo u nás v kempu, jestli by to tak dopadlo.

26. ledna 2007
Při vjezdu na hlavní cestu je informační centrum. Jdu se zeptat na cestu k indiánským ruinám, které by měly být již nedaleko. Musíme se vrátit asi 15 km a zde odbočit do nitra pohoří. Opravdu veliká cedule ukazuje Quebrada del Hualco, indiánské ruiny. Včera jsme to nějak přehlédli. Cestu nám neomylně ukazují cereusy, které slouží jako patníky podél silnice. Na konci je malé parkoviště, které je po ránu ještě úplně prázdné. Několik budov je součástí statku, kde se asi budou prodávat upomínkové předměty. Nikdo od nás nic nechce, a tak vyrážíme pěšky po chodníku, který pořád lemují ceresy. Hned po několika desítkách metrů nalézáme první Gymnocalycium polycephalum.
 

Netušil jsem, jak veliké rostliny to jsou. Podle jména by měly být vícehlavé, ale to rozhodně není pravidlo. Spíše naopak. Soliterní rostliny mají až 15 cm dlouhé trny. Pokračuji po chodníku k ruinám. Celá indiánská osada je u obrovské rokle, kde je dole slyšet téct voda. Po nafocení si sednu a snažím se vstřebat tu zvláštní atmosféru tohoto místa. To, že jsem zde sám, jenom vše umocňuje. Vzpomenu si na Karla Maye, na jeho knížky, jak je ve skutečnosti vše jinak. Kluci pořád nejdou, tak se vracím k autu. Už na mně čekají. Asi si nějak neuvědomili, že jsme sem původně jeli na ruiny.

Vracíme se na křižovatku a odbočujeme na Pituil. 2 km jižně zastavujeme na Jardově lokalitě. Před 15 lety tu našel Gymnocalycium rhodantherum, formu s krátkými trny. Co mě ale okamžitě zaujme, jsou nádherné barevné valouny, které se povalují všude okolo. Přiznávám, že hledání kaktusů jde tuto chvíli stranou. Lítám od kamenu ke kamenu. Sytě červený vedle brčálově zeleného.

Ta příroda si z nás snad dělá srandu. Některé, převážně hnědé, vypadají jako vyndané z keramické pece. Nakonec však i při průzkumu kamenů několik Gymnocalycium rhodantherum MT 07-247 opravdu najdu.

U auta se scházíme a shodneme se, že už to není rozhodně takové bohaté naleziště jako za časů, když se tu Jarda pohyboval. Chañarmuyo je už v pohoří Sierra Famatina.
Dostat se ke skalám u silnice znamená přelézt asi dvoumetrová koryta vymletá v červené hlíně. Když tudy v období dešťů teče voda, tak to musí být pěkný šrumec. Tohoto místa okamžitě využíváme a fotografujeme se navzájem. Kaktusářský instinkt nás opět nezklamal. Na skalách opravdu roste Gymnocalycium rhodantherum MT 07-249.

Rostliny však už mají většinou dlouhé trny. Najíždíme na ruta č. 3 směrem na Tinogasta. Vypadá to na pořádnou bouřku. U Santa Cruz se ještě jednou pokusíme najít Gymnocalycium rhodantherum. Opět jsme úspěšní. V buši, pod keři i na rovině, se dají MT 07-250 nalézt.

Na rozdíl od těch na předešlé lokalitě se nijak výrazně neliší. Přejíždíme do provincie Catamarca. V Tinogastě prohlížíme náměstí a hlavně si dáváme večeři. Vyzkoušíme asado, což jsou grilovaná žebra. Nějak vábně to nevypadá, tak to raději přenechám Tomášovi a dám si jen rajčatový salát. Naštěstí bouřka nás minula, a tak budeme spát někde za městem. Najíždíme na silnici a za městem sjíždíme do buše. Již potmě stavíme stany.

27. ledna 2007
V noci trošku bouřilo, ale déšť se nekonal. Sluníčko se už začíná ukazovat, a tak bude zase asi pařák. V Famatina odbočujeme do leva na ruta 60. Je to mezinárodní silnice vedoucí až do Chile. Brzy se začne nadmořská výška zvedat. Přechody do Chile mají většinou okolo 5000 m/n/m, a tak celnice bývají hodně km před samotnou hranicí. My však dnes hranice nebudeme překračovat. Máme auto z půjčovny, a tak to ani není možné.

Chceme se však podívat na lokality Lobivia famatinensis ssp. bonae. Asfalt brzy vystřídá praška. Zato však se otevírají divoké scenerie okolní přírody. Quebrada las Angosturas. Červené pásy hornin střídají zelené a šedé. Některé okolní kopce jsou jasně červené celé. Každou chvilku stojíme a fotografujeme. Naše první lokalita je 15 km západně Fiambala.

GPS ukazuje 1987 m n. m. Je to dost nehostinná krajina, a tak se ani nedivím, že všechny kaktusy jsou minuatury a značně ošlehané větrem. Lobivia famatinensis ssp. bonae MT 07-251 jsou takové srandovní kolíčky. Občas se najde i Pterocactus tuberosus.

Články Tephrocactus geometricus mají červenou barvu a nad povrch jich vykukuje jen pár. Opět se vyskytují barevné valouny jak u Pituil. Ve výšce 3000m je kaktusová vegetace podobná, jen se přidala Puna bonae a Opuntia airampoa. Při rychlejší chůzi je ta výška už cítit. Kluci se šli podívat k asi kilometr vzdáleným skalám a já se věnuji focení stáda divokých oslů a okolní nádherné přírody.

Asi po dvou hodinách se vracíme do Famatina a na náměstí se snažíme koupit nějaké jídlo. Je však odpoledne a je siesta. Za městem se snažíme nalézt Gymnocalycium glaucum, které je z této oblasti popsáno. Nalézáme však jen Gymnocalycium catamarcense schmiedianum MT 07-254. Roste tady však jen několik rostlin.

Přes Londres přijíždíme do Belén. Bohužel začíná drobně pršet, a tak se spaním v přírodě dnes nic nebude. Ve všech 3 hotelích je bohužel plno. Při průjezdu městem narážíme v jedné boční ulici na nápis hotel Doña Pilar. Hned je nám jasné, proč nám o tomto zařízení nikdo neřekl. Nám ale nezbývá nic jiného, než to nějak přežít. Kluci mají na pokoji šváby a televize ve společenské místnosti je přikrytá igelitem, protože na ni prší. Zářivka podpírající pnoucí kytku taky nevěstí nic dobrého. U prvního pokoje nebyl klíč v zámku.

Po půl hodině hledání klíčů to paní vzdala a přestěhovala nás na třílůžkáč. Je to pokoj v přízemí a okno je na ulici. V dobré víře nám vystříká pokoj nějakým smradem, aby přerazila tu zatuchlinu. Asi ještě neměla hosty z Evropy, tak je s toho celá nesvá. Když zavřu okno, tak se pro pařák nedá spát, a když ho otevřu, tak se zase nedá spát, protože je na ulici strašný randál. Střídavě celou noc otevírám a zase zavírám okno. Ráno podle toho vypadám.